Sluncem zalitá procházka

Den se pomaličku chýlí k večeru a ještě dva dny a letošní rok bude u konce. Užívám si volna doma v klidu a pohodě. V neděli mě přepadla nějaká rýma a můžu se u kýchat. Na dva dny se mi nos proměnil ve vodovodní kohoutek. Dnes už je to lepší. Možná za to může sluníčko, které se na nás opět přišlo podívat. Utichl příšerný vichr, který tady dva dny řádil a venku mi to připomínalo jaro. Teploměr se vyšplhal skoro k jedenácti stupňům, tak jsme se oblékli a vyrazili na chvíli do polí. Byl by hřích sedět doma. Vítr tak nádherně vyčistil vzduch, že bylo krásně vidět do okolí. V dálce bylo vidět kouř stoupající z chladících věží Dukovanské elektrárny. Vypadalo to, že jsou nadohled. Otočila jsem se, abych se ujistila o viditelnosti. Vysílač na Pálavě mě utvrdil v tom, že je nebe opravdu čisté. Poslední dobou byla Pálava pořád jen v oparu. Nelinka se pořádně proběhla a na kožíšku bylo znát, že v noci pršelo a všude je spousta bláta. Zajímavé, že déšť jí vadí, ale bláto ji přitahuje jako magnet. Udělali jsme pořádný okruh kolem vesnice. Pohled do Rakouska a ještě jeden do Mikulova na Svatý kopeček a hurá domů k šálku teplé kávy. Ačkoli, to tak nevypadalo, tak v polích bylo pěkně čerstvo a tváře se mi zbarvily do červena. Kávu mám vypitou a Nelinka se uvelebila na gauči a spí. Můžu v klidu pokračovat ve vyšívání. Snad se brzy z těch křížků vyloupne nový obrázek. Rija