Byl červenec, obilí zlátlo..... . Přesně tento verš mi včera ráno přišel na mysl, když jsme se šly s Nelou projít do polí. Původně jsem neměla v plánu jít tak daleko, ale vstala jsem brzy, venku bylo pod mrakem a mě ráno přepadla nějaká lenora. Možná jsou to dozvuky posledních dnů. Takový blázinec jsem snad ještě nikdy neměla. Nejdříve jsme došly k rybníku. Všude bylo slyšet jen ptačí štěbetání, jinak tich, klid a pohoda. Za rybníkem už je pole celé žluté. Brzy budou žně. I ve vzduchu byla cítit vůně dozrávajícího obilí. Vzduchem se neslo dusno, i přestože nebylo žádné velké horko. Chtělo by napršet. Od posledních velkých dešťů zem už dávno vyschla. V místech, kde stála voda zbyly tři uschlé keře a jeden strom. Místo okrasných keřů vysadím nějakou vrbu, třebas vodu stáhne. Po delším úsilí se mi podařilo dokončit záhon kolem lavičky. Uvidím, jak se rostlinám bude dařit a jak dlouho jim potrvá než lavička zaroste do bujné zeleně. Dnes jsem se probudila do pošmourného dne. Nebe se nemůže rozhodnout, jestli mi pošle vodu, nebo jestli budu muset zalévat já. I tak vám přeji pohodovou neděli. Rija
