čtvrtek 20. září 2018

Kočičí

Kdo mě zná, ví, že miluji zvířata. Ještě do nedávna jsem byla přesvědčená, že můj nej chlupatý mazlíček je pes. Dnes už mu maličko konkurují kočky, ale jen maličko:-))). V současné době nám po dvorku běhá pět koček, ale stabilně jsou doma jen tři. Dnes jsme se šly s Nelou projít a cestou nás dohnalo loňské kotě Káča, u rybníka se objevila její maminka Máša a za chvíli z křoví vylezl i Máši tatínek (ač je to divné, tak ji vlastně vychoval, protože maminku jí přejelo auto). Taková rozvětvená rodina. Káča i Máša jsou naštěstí kastrované. Než jsem stihla na jaře Mášu vykastrovat, tak došla s bříškem. Legrace nastala, až koťata porodila. Hezky si je uložila přes dva domy pod hromadu dřeva. Majitel jezdí velmi málo. Takže nezbylo než počkat až koťata přivede. Za tři týdny přivedla čtyřnásobné nadělení. Tři černá koťata a jedno bílo černé. Koťata dovedla hned k našemu plotu na zahradu souseda. Nastal boj, dostat koťata přes plot, abych je mohla ochočit. Tohle jsem ještě nezažila. Ještě štěstí, že jsou to potvůrky mlsné a za dobrůtku se nechají pohladit. Jak už víte, dvě koťátka našla nový domov a dvě potvůrky bydlí s námi. Bílo černá kočička dostala jméno Sazinka, díky černé skvrně pod čumáčkem a černé Smolíček, protože byl nejmenší, ze všech koťátek. Mezi námi je to paní Smolíčková :-))). Musím říct, že to byl boj, aby si koťata na nás zvykla a nechala se pohladit. Největší potížista byl Smolíček, protože ten nešel ani k misce. Teď je z něj pro změnu největší mazel. Manžel říkal, že máme nejrozmazlenější kočky ve střední Evropě a ještě ke všemu se u nás mají lépe jak v ráji. No uznejte, znáte kočky, které by měly svou vlastní vodní postel? Naše mají, nejradši se vyhřívají na vířivce. Vlní se, vrní a ještě je hřeje. Až se příště narodím, tak chci být kotě u nás :-))))))). Rija
Chudáčci malí, museli jsme opravit chodník

Ten život je tak těžký



středa 19. září 2018

Houba kam se podíváš

Krásný a pohodový večer. Původně jsem chtěla psát úplně o něčem jiném, ale zážitky z pondělí a úterý zasunuly prvotní myšlenky do pozadí. Ačkoli to tak ráno nevypadalo, vyklubal se z pondělí krásný slunečný den. Když jsme před šestou ráno vyjížděli do práce, tak bylo 10 stupňů a jak padla velká rosa, bylo docela chladno. Pondělí moc nemusím, protože vstávám brzo a po víkendu jsem odpoledne jak přejetá. Ne jinak tomu bylo i v pondělí, cestou z práce. Nad otázkou manžela, zda se pojedeme projet na kole, jsem opravdu dlouze váhala nad odpovědí. Nakonec jsem si řekla, že mi neuškodí, trošku si protáhnout tělo. Manžel navrhl projížďku kolem Dyje přes sousední obec a zpět. Než jsme vyjeli, se jen tak mezi řečí zmínil, že koukneme u Dyje v lesíku, zda rostou houby. Tak jsem se vrátila pro papírovou tašku, ve které jsme právě přivezli nákup. Sice se mi manžel smál, že jsem blázen, když si beru tak velkou tašku na houby. No co kdyby náhodou. Lesík je to moc krásný a plný přírodního materiálu na tvoření. Všude samý žalud, kaštany a úplně náhodou jsem objevila ořešák černý, jehož plody jsou výborné na výrobu různých drobností. Objevila jsem palouček plný ocúnů, no prostě super místo na relaxaci. Zastavili jsem kousek od cesty a nevěřila vlastním očím. Houba kam se podíváš. Nádherné, zdravé suchohřiby. Během 15 minut jsme měli skoro plnou tašku a ujížděli domů, zpracovat úrodu. Až doma nastal problém, doslova nerudovský:- Kam s tím?. Nejsme houbaři, sem tam nějakou houbu sebereme, ale opravdu jen tak pro radost. Vytáhla jsem plata, kde suším bylinky a rozprostřela papíry na sušáky a na stůl a krájela a krájela. V pozdní večerní hodinu, povídá manžel, že než to vše usušíme, tak se doma nepohneme. V takové situaci by se hodila sušička. V úterý dopoledne mi přišel oznámit, že má sušičku v autě. Odpoledne jsme vyrazili opět na houby. Na stejné místo. Z počátku to vypadalo, že nic nenajdeme, ale když už jsem byla rozhodnuta, že jedeme domů, vyšlápla jsem ke kolu a nevěřila vlastním očím. Sušička je v záběhu a sušených hub přibývá. Už se těším, jak si nasuším křížaly na zimu. Po horkém létě se vzpamatovaly i bylinky, tak můžu ještě něco nasušit. Venku pod přístřeškem už to nejde, je moc vlhko. Tak jdu vysypat suché houby a nakrájet novou várku. Ať žije krásný slunečný podzim. Rija


neděle 16. září 2018

Nebe

Než začnu skládat písmenka do slov a vět, tak bych chtěla poděkovat všem, kteří sem nakouknou a napíší. Přiznám se, že vaše reakce jsou pro mě velikou motivací. Jen se obávám, že až dojdou cestovatelské příspěvky, dojdou mi slova.
S hrůzou zjišťuji, že máme za sebou už půlku září. To je šílené, jak ten čas letí. Nejspíš bych si tuto skutečnost vůbec neuvědomila, kdybych po ránu neviděla nádherně zbarvené nebe. Takové barvy jsou nejvíc vidět právě na jaře a na podzim. Ráno, cestou do práce pozorujeme vycházející slunce a odpoledne, při večerní procházce s Nelinkou pozorujeme západ slunce. Někdy obloha vypadá jako by v dálce hořelo. Jindy zase jako jahody se šlehačkou. Jen příroda umí být tak nádherně barevná a kouzelná. Obloha je kouzelná vlastně pořád, jen stačí maličko chtít. Při včerejším cyklo výletě, jsem fotila oblohu plnou špačků a na fotce to vypadá, jako kdyby se na oblohu vysypal mák :-))). Tak trochu těch kouzel přírody posílám i vám. Příjemný začátek týdne a pohodové dny. Rija
Východ slunce nad Lednicí




Západ slunce na Konci světa








Nebe plné špačků (nebe posypané mákem)

Na kolem kolem jezer

Pomalu končí druhý zářijový týden. Pro mě byl ve znamení pozdních příchodů domů. Skoro celý týden jsem přijížděla až kolem půl sedmé. Jeden den jsem byla na masáži, jeden jsme se byli s kamarádkou projít a v pátek jsme se zdrželi na oslavě narozenin kolegyně. Tím bylo jasně dáno, jaký bude můj víkend. Dohnat, vše zanedbané a relaxovat. V pátek mi manžel povídá, že domluvil v půjčovně kolo a že se projedeme projet. Ne že bych neměla dobré kolo, ale neodpovídá našim potřebám. Takže potřebuji vyzkoušet pár tipů, abych se pak mohla rozhodnout jaké si pořídím. Trasu vybral velmi dobrou, objedeme všechny jezera. Správně je to Novomlýnská nádrž, ale u nás je zažitý název Mušovská jezera, podle zaniklé obce Mušov na jejímž místě je nyní Střední nádrž. Po obci zbyl jen kostelík na ostrůvku. Vyjížděli jsme z Pavlova, přes Dolní Věstonice, kde jsme najeli na hráz Střední nádrže. Nejvíc dobrodružná byla jízda okolo Horní nádrže. Museli jsme především přejít silně frekventovanou silnici, což bylo docela těžké, protože je jen málokdo ochoten zastavit. Cesta vede kolem polí a vinohradů, nezpevněným terénem. No a vzhledem k tomu, že u nás v pátek poměrně vydatně pršelo a pár kapek spadlo i v sobotu nad ránem, tak se na cestě utvořily poměrně veliké kaluže a kolem byla spousta bláta. Ještě štěstí, že jsem měla horské kolo. Představovala jsem si, jak má tenká kola tancují v blátě a živě jsem se viděla v nějaké té obr kaluži. Bez ztráty kytičky jsme dojeli do Brodu nad Dyjí. Z Brodu vede trasa na Pasohlávky. Tuto cestu známe, jezdíme po ní od nás dost často. V Pasohlávkách jsme si dali pauzu a oběd. Máme oblíbenou restauraci Velký dvůr, takže výběr byl jasný. Během jídla se obloha začala tak nějak divně mračit a černé mraky nevěstily nic dobrého. Proto jsme rychle vyjeli kolem ATC Merkur směrem ke Strachotínu. Tuhle stranu vůbec neznám a nikdy jsem tady nebyla. Zjistila jsem, že je to vážný nedostatek. Objevila jsem nádhernou skoro panenskou přírodu v meandrech řeky Svratky,. Dojeli jsme až k soutoku Jihlavy se Svratkou. Obloha byla jak na houpačce. Chvíli na nás koukalo sluníčko a chvíli se na našimi hlavami objevily těžké zlověstné mraky. Další pauzu jsme si udělali ve Strachotíně, kde jsme si zašli na kávu a přemýšleli, zda objedeme poslední Dolní jezero, nebo pojedeme přes Věstonice zpět do Pavlova. Zvítězil náš dobrodružný duch a když nás technika ujistila, že mráček přejde a voda spadne u nás na zahradu, jsme vyrazili na poslední úsek cesty. Dolní jezero jsme jednou objeli ještě když byli synové malí. Co se týká kvality cesty, je to nejhorší úsek cesty. Hráz tvoří vydrolené panely, takže povrch je česká drncaná. Předpověď vyšla a my jsme v suchu přijeli k autu. Musím říct, že díky kolu jsem skoro necítila, že mám v nohou 47 kilometrů. Na druhou stranu , až na pár terénních nerovností, jednoho mírného kopečku u Brodu, byla cesta samá rovina. Už máme vybraná další místa, kam se chceme ještě letos podívat a kde vyzkouším jiná kola, ale je jasné, že příští rok si pořídím nové. Trošku mě mrzí, že nad krajinou byl mírný opar a Pálava s Dívčími hrady byla ukryta v oparu. Naštěstí při výjezdu z Pavlova na nás na rozloučenou vykoukly Dívčí hrady v celé své kráse. I když se mi jelo dobře, tak jsem byla ráda, že doma na nás čeká vířivka plná příjemné vody :-))).  Dopiji ranní kávu a hurá dohnat zameškané resty. Příjemnou neděli. Rija

Dolní Věstonice


Mušovský kostelík

Prostřední nádrž 

Pasohlávky

Velký dvůr

Velký dvůr (foto internet)

Podél řeky Svratky









Znáte Bobule?


středa 12. září 2018

Na kole za krásami naší země

Byla jsem přesvědčena, že návštěvou Moravského krasu, jsem zakončila letně prázdninové putování. Velice jsem se mýlila. Za život s mým mužem, bych už měla být připravená na nečekané události a vědět, že s ním si člověk nemůže být ničím jistý. Takže jsem měla být ve střehu, že mou dovolenou prázdniny nekončí :-)))). Poslední srpnový den, jsem si vzala dovolenou, že si uděláme nějaký malý výlet. Čekala jsem, že mě manžel vyveze někam za romantikou.No vyvezl mě, ale na cyklovýlet. Prý pojedeme se projet na kolech jen pár kilometrů. Vyjeli jsme dopoledne a plán byl, dojet do Hlohovce k Hraničnímu zámečku, kde si dáme oběd a pojedeme domů. Cesta vedla přes Mikulov a přestože je mi pohled na zámek a Svatý kopeček notoricky známý, nepřestává mě dojímat. Po pár kilometrech na mě čekalo milé překvapení. Kousek od Sedlece, ukrytý v lesíku poblíž kolejí se ukrývá zámeček Insel. Před pár lety jsme ho objevili jako ruinu a teď jsem byla mile překvapená, že se opravuje. Dojeli jsme brzy a nebyl hlad, takže jsme šlápli do pedálů a objeli ještě Lednicko valtický areál. No jeho část, ale to vůbec nevadí, viděli jsme vše důležité. Rybniční zámeček, Tři grácie, Nový dvůr, Svatého Huberta i Rendes-vous. Maličko jsme si ještě zajeli směr Valtice, takže jsme se museli vracet. Oběd nakonec byl na Hraničním zámečku a hurá směr domov. Až na jeden nepříjemný úsek vedla celá naše cesta jen po cyklostezkách, takže se jelo pohodově. I když kousek od domova jsem začala cítit, že mi docházejí síly a chvílemi jsem přemýšlela, jestli nebude pohodlnější dojít zbytek pěšky :-))). Výsledek byl pro mě uspokojující - 70 km. Jako odměna na nás čekala vyhřátá vířivka. Kupodivu mě ani nebolely nohy.
Letos jezdíme na kolech celkem dost. Za září už máme 68 km. Rija


Insel




Hraniční zámeček

Rybniční zámeček

Nový dvůr



Tři grácie

Svatý Hubert

Rendes-vous, neboli Dianin chrám