Po náročných uplynulých dnech, jsem si v pátek vzala dovolenou. Původní plán byl práce doma a na zahrádce. Poslední dobou mě čím dál častěji navštěvuje lenora, tak jsem nakonec plány přehodnotila a v pátek dopoledne jsme vytáhli kola a vyrazili na výlet. Máme pár oblíbených tras v okolí a tentokrát se cílem stali Jaroslavice. Místní zámeček je moje srdcovka, i když stále chátrá. Už když jsme tam byli poprvé, někdy před dvaceti lety, tak mě místo okouzlilo a já se do něj zamilovala. v polovině cesty sjedeme z cyklostezky a jedeme krásnou panenskou přírodou podél řeky Dyje. Řeka protéká nedaleko hranic s Rakouskem a dřív se sem nesmělo, tudíž v těchto místech není řeka nijak upravována a její tok je ponechán v rukou přírody. Břehy jsou zarostlé a všude se rozprostírá ticho a klid. Cestou nás doprovázela hejna vážek a motýlů. Měli jsme štěstí a v době, kdy jsme projížděli mezi poli a podél řeky nejeli žádní další cyklisti a my si užívali jízdy sami. U Dyje jsme si udělali pauzu, sešli k vodě. Měli jsme štěstí a v tichosti jsme si vychutnávali hrátky vážek, šídel a motýlic. Přiznávám, že v hmyzím světě jsem ztracená a moje znalosti jsou velmi mizerné. Jediné co vím, že jsme viděli motýlici obecnou. Zbytek toho létajícího hmyzu jednoduše nazývám vážkami. Měla jsem štěstí a viděla i druhy, které jsem doposud ještě neviděla. Na zpáteční cestě se mi podařilo vyfotit i červenou vážku. Mám radost, že se mi vůbec podařilo zachytit tu létající drobotinu. Bylo zrovna kolem poledne, tak jsem si dělala legraci, že doletěli na oběd a na rákosových listech mají odpolední siestu. Párkrát kolem nás proletěl ledňáček, ale zachytit toho modrého ptáčka je asi nadlidský výkon. Takže jsem byla ráda, že letěl dostatečně blízko, abych ho alespoň viděla já. V Jaroslavicích jsme si zašli na oběd. Oblíbená hospůdka byla po rekonstrukci otevřená a my se mohli přesvědčit, že kuchyň mají pořád stejně výtečnou jako dřív. Nechali jsme si tam kola a vyrazili k zámku. Postupné chátrání pokračuje, i když jsem na střeše viděl řemeslníka a z vnitřku zámku zaslechla hlasy. Zdálo se mi, že na jedné straně bylo natřených pár oken. Dokonce kolem zámku byly uklizeny všechny odpadky, kterých tam bylo vždy spousta. Že by svitla naděje? Každopádně jsme se prošli celým okolím zámku. V parku jsem našla dvě zapomenuté sochy, které připomínají zašlou slávu zámku. V zadní části je nejspíš kašna, kterou stále majestátně střeží dva překrásné jerlíny. Přežily tolik let bez poškození. A jsou čím dál krásnější. Díky pořádku, jsme se odvážili projít točitým schodištěm, které spojuje vstup do zámku se spodním patrem. Po prohlídce zámku jsme se vraceli podél rybníků zpět. Změnili jsme kousek trasy a jeli přes dvě vesničky. V Dyjákovicích jsme si udělali pauzu na zmrzlinu a já se mohla projít návsí. Je tu moc zajímavý kostel a fara. V Dyjákovicích jsme se napojili na cyklostezku a ujížděli k domovu. Zastavili jsme se ještě u jednoho zajímavého místa. Říká se mu Astrum rýžoviště. Na místech třech bývalých řopíků stojí tři mohyly z kamení. Jejich vrcholové body tvoří silové pole. Symbolizuji namísto bunkrů mír mezi národy. Černá je z čedičového kamene a symbolizuje původní, zemskou, teplou a ženskou přírodní sílu. Druhá je bílá, z vápencového kamene a symbolizuje budoucí, astrální, chladnou a mužskou přírodní sílu. A poslední je červená z pálené hlinité půdy a symbolizuje současné, společné síly a lásku. Zvláštní místo. Další zastávku jsem udělala u malé farmy a poslední u rybníků. Mám to místo moc ráda. Jen tentokrát mě zklamalo, jak byly rybníky zarostlé. Lekníny byly sotva viditelné. Za to vážek tam byla spousta. Dokonce mi i krásně postály před objektivem. Viděla jsem i krásnou červenou. Takovou jsem ještě neviděla. Nakonec jsme pohodovou jízdou v přírodě ujeli 58 km. Kupodivu jsem se nevrátila ani moc unavená, což je u mě v poslední době skoro zázrak. Krásné a pohodové letní přeji. Rija
