Dnešní probuzení bylo do mrazivého dne. Myslím si, že noc, byla tou nejmrazivější v letošní zimě. Venku bylo všechno pokryto námrazou a pod nohama to krásně křupalo. Sluníčko krásně ozářilo zmrzlé krystalky a trávník vypadal, že jej zasypaly démanty. Venku bylo nádherné mrazivé ticho. Ráno tím získalo zvláštní kouzlo. Pokusila jsem se ty chvíle zachytit a podělit se s vámi.
Při focení jsem si vzpomněla na básničku, kterou jsme se učili v mateřské školce. Vzpomněla jsem si skoro na celý text a se zbytkem mi pomohl kamarád google.
Dva mrazíci
Dva mrazíci, uličníci
pod střechou si hráli,
houpali se na rampouchu,
všemu se jen smáli.
Na okýnko nakreslili
les a taky vránu,
malovali, zapomněli,
že les nemá bránu.
Jedna hvězda utkala jim
ze světýlka mašli.
Dva mrazíci uličníci cestu zase našli.
V paměti se mi vrátily vzpomínky na dětství, kdy jsem sedávala u babičky na okně a prohlížela si nádherné obrazy, které mráz maloval na okenní tabule. Měla jsem štěstí, že mráz vykouzlil pár krásných tvarů na autě a na okně zahradního domku.
Nádheru tohoto okamžiku zamlžila zpráva o úmrtí babičky. Zrovna v těch minutách umřela. Jako by mi to ten mrazivý klid chtěl naznačit. Rija
