neděle 30. listopadu 2014

První adventní neděle

Moji milí čtenáři a virtuální přátelé přeji vám krásnou první adventní neděli. Zrovna tady sedím u skleničky výborného červeného vína a pozoruji plamínek na první zapálené adventní svíčce. Letos máme netradiční adventní věnec a stihla jsem ho vyrobit za minutu dvanáct. Vůbec se divím, že jsem dneska byla schopná něco udělat, když mám za sebou proflámovanou noc. A to doslova a do písmene, protože jsem včera měla úžasný sraz se spolužáky a poprvé se mi podařilo vydržet až do konce. Hrozně moc se mi na sraz nechtělo a nakonec byl báječný a jsem moc ráda, že jsem se se spolužáky viděla. Měli jsme takové půlkulaté 25 výročí od maturity. Když jsem ve dvě ráno usínala, tak jsem si říkala, že budu ráda, když vůbec ráno dorazím na chaloupku. Vstala jsem poměrně brzy a cestu vlakem zvládla taky v pohodě. Uvařila oběd a celé odpoledne si hrála s výzdobou. Nakonec i u nás se zapálila první svíce na adventním věnci. Manžel přišel s prosbou, jestli pro nás dva neuděláme adventní kalenář, aby nám dny do vánoc příjemně ubíhaly. Takže máme i adventní kalendář. Kromě svíčky na adventním věnci jsem zapálila další svíčky. Doufám, že i vy jste měli krásnou a pohodovou neděli. Mějte příjemné adventní dny. Rija

Listopad na zahrádce

 V posledních dnech jsem si všimla, že se ráno objevují první mrazíky. Konečně to venku začíná připomínat adventní čas a nadcházející vánoce. Minulou neděli bylo venku nádherně. Pokusila jsem se zachytit poslední květy na zahrádce. Samotnou mě překvapuje, kolik květin ještě kvete. Samozřejmě růže nemůžou chybět. Na skalce pořád kvete trávnička a kokarda sem tam ještě ukáže nějaký kvítek. Poslední muškáty, určené na kompost, se rozhodly ukázat mi svou krásu. Je to takový boj ročních období a teplý podzim tomu napomáhá. Tak naposledy tento rok se pokochejte krásou květů a další až zase příští rok. Zahrada se uloží ke spánku a šedé kouty ozdobí vánočně zimní dekorace. Krásný večer Rija

pondělí 17. listopadu 2014

17. listopad

Krásný sváteční večer. Konečně jsem si sedla. Svíčky svítí, peču si jablko, které tady krásně voní. Aspoň trochu sváteční atmosféra. Celý den poslouchám vzpomínky lidí na dny před pětadvaceti lety. Moje vzpomínky jsou dost odlišné od těch, které poslouchám celý den. Co jsem dělala tenkrát já? Kupodivu si to pamatuji docela dobře. 17. listopadu 1989 jsem ležela s angínou. Byla jsem měsíc mladá paní a dozvěděla jsem se úžasnou zprávu, pod srdcem nosím nový život. Čekala jsem svého prvního syna. O tom co se děje v Praze jsem se dozvěděla hned 17, ze zpráv rakouské televize na kterou jsem náhodou koukala. Vůbec jsme tomu nechtěli věřit, co se děje. Teprve za dva dny se první zprávy objevily i v naší televizi. Ten maličký človíček, rodící se pod mým srdcem, se rodil do nové doby. Dnes je z něho dospělý mladý muž, který začal žít svůj život. No a protože bylo volno a já málokdy chodím do obchodu, musela jsem se postarat o pečivo. V sobotu jsem sice pekla chleba, ale poslední kousek manžel posnídal. Bylo tedy na čase vyzkoušet recept, který jsem našla  u Martiny na blogu. Pekla křupavé rohlíky a dneska na ně přišla řada u nás. Těsto je jednoduché a krásně se s ním pracovalo, jen se mi moc nedařily ty trojúhelníky. No chce to praxi. Zachvíli nám kuchyní voněly dva košíky čerstvých křupavých rohlíčků. Zmizely skoro všechny, pár jsem zachránila na zítřejší snídani. Manželovi snad chutnaly víc než sladký zákusek. Mějte krásné sny a zítra opět do práce. Krásný zbytek pracovního týdne. Rija



Víkend na chaloupce

Když jsem v pátek odjížděla na chaloupku, říkala jsem si, tři dny přede mnou to udělám věcí. Je pondělí večer a když se tak kouknu kolem sebe, není nic vidět. Měla jsem v plánu šít. No šicí stroj jsem sice použila, ale neřekla bych, že jsem šila. V sobotu jsem byla doma sama a určitě to znáte taky. Co dělá žena, když je doma sama? Uklízí. Přesněji řečeno kramuje, jak říká můj manžel. Už pár týdnů přemýšlím, jak zabránit bílým ramenům na oblečení. Věšák jsme před lety udělali na pracovní oblečení a ani ve snu nás tenkrát nenapadlo, že budeme z chalupy odjíždět rovnou do práce a věšák bude sloužit košilím a sakům do práce. Jasně, vestavěná skříň by problém vyřešila, ale peníze jsou potřeba pořád někde jinde. Byla jsem rozhodnutá sehnat nějakou rohož nebo tapetu. Možná bych ji koupila, kdyby kamarádky neměly lepší nápad, dát na zeď látku. No jasně, vždyť je to jednoduché jak facka. Takže došlo na recyklaci starého závěsu, který byl nachystaný na vyhození do kontejneru. Využila jsem dne, kdy není nikdo jiný doma jen já a Nela a ta mě po očku sledovala z pelíšku, jak upravuji věšák. Myslím, že se mi to podařilo a protože byl závěs, opravdu dlouhý, tak zakryl zeď, ještě pod věšákem, kam věším kabelky. A to byl takový malý impuls začít s vánočním úklidem. Pustila jsem se do šatny a dokončila přesuny, co jsem začala minulý týden. Ani se tomu nechce věřit, ale za 14 dní je tady první adventní neděle. Rija


čtvrtek 13. listopadu 2014

V třpytivém odrazu

Kdybych neměla v ruce kalendář, tak nejspíš začnu pochybovat, že máme skutečně podzim. Listí se sice barví a padá, ráno se objevují mlhy, které někdy vydrží i celý den, ale teploty spíš ukazují brzké jaro, než blížící se zimu. Město u nás vybudovalo novou cestu podél řeky a tak když si můžu vybrat, tak chodím raději kolem řeky. Je tam klid a ještě se můžu při chůzi kochat pohledem na vodu. Někdy se mi poštěstí a pozoruji odrážející se třpyt slunce na hladině. Jeden takový pohled má přímo uklidňující účinky. Mám chuť zastavit čas a pozorovat tu krásu co nejdéle. Dost často plují po hladině kačeny a občas potkám i labuť. Tentokrát jsem potkala jen kačeny. Labuť jsem viděla ráno, cestou do práce a to bylo ještě šero, takže se nedala vyfotit. Jsem vděčná za každý okamžik, vždyť za chvíli je vidět něco úplně jiného a vše je jinak. Mějte krásný a pohodový víkend. Máme před sebou tři volné dny a já se moc těším na chalupu. Rija




úterý 11. listopadu 2014

Začíná to nudlemi a končí to kudlou v břiše

Během let jsem dospěla k poznání, že jakmile se mi do ruk dostane zajímavé kniha, přilepím se k ní doslova jak vosa na bonbon a dokud ji nepřečtu, jsem naprosto nepoužitelná. Ty stránky mě přitahují jak magnet a tak hltám a hltám, až se dohltám na konec. A je taky pravda, že jsem hodně vybíravý čtenář. Přestože jsem hodně dávno odrostla dětským střevíčkům a taky jsem trošku otlučená životem, tak mi zůstala moje obrovská fantazie skoro neporušená. Takže nemůžu číst knihy o válce, násilí, zabíjení, týrání a jiných podobných věcech, protože můj mozek vše převede do snů, takže některé situace prožívám víc než živě. Tím nechci říct, že se problémům kolem sebe vyhýbám a zavírám před nimi oči, to ani náhodou. Naštěstí existují časopisy, které přinášejí spoustu informací a nemají prostor zabíhat do detailů. Dost dlouho jsem četla červenou knihovnu a byl to příjemný večerníček pro dospělé, mělo to dobrý konec. Dneska si ráda přečtu zajímavou knihu, hlavně historickou, ale raději volím s dobrým koncem. Případně nějakou oddechovou literaturu, jako například Nepila, Větvičku či někoho podobného. No, a pokud mám i jiné plány, tak raději sáhnu po povídkách či jiných krátkých útvarech. Před časem jsem na internetu narazila na titul s velmi zajímavým názvem "Začíná to nudlemi a končí kudlou v břiše". Ne, nebojte se, není to žádný Jack Rozparovač ani Mlčení jehňátek. Jsou to obyčejné postřehy a prožitky jedné blogerky, která své blogové příspěvky vložila do knihy. Chvíli mi trvalo, než jsem knihu sehnala a včera jsem si ji přinesla domů. Okamžitě jsem se do ní začetla a už dlouho jsem se s takovou chutí nenasmála. A kolik je tam životní pravdy a moudra. Kdo se chcete pobavit, tak vám ji vřele doporučuji. Rija
foto: internet

pondělí 10. listopadu 2014

Mít svůj kout

Vzpomínáte si na písničku Jitky Zelenkové "Mít svůj kout"
Mít někde mít svůj kout
Tak víc mě nenajdou.......................

Mít někde mít svůj kout pár stěn a gramofon
Hrát desku za deskou a netlumit jeho tón
Svou spoustu radostí nechat venku, mít nápis na dveřích
Sem smí jít jenom to mé lepší já
Ve vzpomínkách tvých...............

Každý člověk touží po nějakém svém útočišti, kdy by se mohl schovat, zavřít a dělat si co chce. Já už nějaký čas přemýšlím nad svým malým tvořícím koutkem, kde si rozdělám tvoření, a nikomu nebude zavazet. Jenže neustále jsem nemohla najít to pravé místo. Ne že bych neměla nic, to zase ne. Na bytě jsem si před časem pořídila psací stůl, s tím že na něm budu tvořit. Bohužel moc času přes týden nemám, takže stůl jen zahálel. A já pořád přemýšlela nad koutkem na chalupě. Nápad jsem dostala už při stěhování kuchyně. Manžel totiž zabral pracovní kout staršího syna, který si kole svého pracovního stolu vyrobil malou laboratoř. Takže mě napadlo, převézt psací stůl z bytu na chalupu a postavit ho, místo starého stolu, na kterém měl mladší syn počítač. Naštěstí můj stůl je velký a má prostor pro uschování klávesnice, takže počítač nezabírá moc místa a já mám prostor, kde můžu tvořit. Určitě jste si všimli, že nás nejlepší nápady napadají ve chvílích nejvyšší nouze. Nám v sobotu vyletěl jistič a přestaly fungovat všechny zásuvky v kuchyni. Než se našla závada, manžel trošku zdevastoval půlku chalupy a mě při té hrůze napadlo, jak vylepšit okolí stolu, než seženu vhodnou polici na uložení všech pomůcek. Vytáhla jsem ze šatny starý regál, který přesně pasoval do volného prostoru, mezi stůl a zeď. Bohužel regál je v hrozném stavu, ale zatím vyhovuje báječně a do jara je dost času vymyslet, zda pořídím nový, nebo tento vylepším nějakým vhodným nátěrem. V neděli manžel opravoval elektřinu a já zařizovala tvořící koutek. Nakonec jsem ještě koutek vyzkoušela a ušila závěs na regál. Chybí mi ještě nějaká vhodná police nad stůl, ale doufám, že Ježíšek na něco zajímavého narazí a pochlapí se. Jo a jen tak mimochodem, šije se tam naprosto báječně. Rija






V mlhavém oparu

Do mlhavého oparu se probudilo nedělní ráno. Po celodenním sobotním dešti, bylo vykukující sluníčko, jako předzvěst krásného dne. Nelinka hárá a její šamstr je vážně velmi neodbytný a je schopný protáhnout se i maličkou dírou v plotě, jen aby u nás mohl pár víkendů bydlet. Vydržel celou sobotu sedět na dešti a kňučet u zavřených dveří. Jenže z jeho vytvalosti začala být Nelinka nervózní, protože nemohla na procházku a venčit se s kňučím šamstrem za zády, není to pravé ořechové. Takže jsme Nelinku v neděli dopoledne, jako nějakou celebritu, naložili do auta vyvezli za vesnici, aby se volně proběhla mezi vinohrady a sklepy. Mlžný opar začal stoupat a tak jsem se pokusila o pár snímků. Pro ty, co neznají vinné sklípky, jsem pořídila i pár fotek, kdy by jste si mohli myslet, že vidíte jen obyčejný zarostlý kopeček a ejhle, schovává se v něm sklípek. Mám moc ráda staré, původní sklepy. Dnes se každý snaží přistavět a zvednout sklep do výšky a udělat nad sklepem obytnou místnost, ale mě se víc líbí ty staré s kouzlem nostalgie a dávno zašlých časů. Rija





Zarostlý kopeček

V tom kopečku sklep




středa 5. listopadu 2014

Kouzlo okamžiku

Každý den se najde nějaká chvilka, kterou bych si přála zachytit, uschovat a pamatovat. Někdy se jedná o čin někoho cizího, jindy bych ráda zachytila obraz. Zrovna dneska cestou na chaloupku, jsem moc litovala, že nemám u sebe foťák a nemůžu vyfotit úžasný obraz který vytvořila obloha. Zapadající slunce, lemovalo zlatým proužkem oblaka nad obzorem. Byl to nádherný obraz, který se během několika vteřin rozplynul a změnil k nepoznání. Za pár minut obloha vytvořila obraz jiný, plný tajemných, těžkých beránků. Po příjezdu na chalupu jsem se musela smát, nad skotačivými pohyby Nelinky, která byla šťastná, že je zase na chalupě. Někdo v kabelce nosí zrcátko a rtěnku (tu mám v kabelce taky) a někdo blok a tužku a foťák. Občas potřebuji poznamenat myšlenku, nápad či postřeh a někdy obraz (tedy pokud nedáte kabelku do kufru auta, no pokud máte na klíně psa, nemůžete tam mít kabelku). Dnešní den byl opravdu bohatý na postřehy oka. Na chalupu jsme přijeli za svitu měsíce, který se snažil zakrýt temný oblak. Focení za tmy, mi ještě stále nejde, tak jsem ráda, že alespoň jedna fotka ukazuje to kouzlo, které vyzařovalo z měsíce. Zítra má pršet, tak úplněk nejspíš neuvidíme, takže jsem ráda, že se ukázal alespoň dnes. Krásné sny a pohodový zítřejší den. Rija


neděle 2. listopadu 2014

Památka zesnulých

Každý rok v tento den věnujeme vzpomínku na naše drahé zesnulé. V týdnu jsme byli zapálit svíčku na hrobě manželových rodičů, včera mé babičce a dědovi a dneska v podvečer zašli na místní hřbitov zapálit svíčky ke kříži, za všechny známé. Hřbitov nádherně svítil a ten klid, co tam byl, působil přímo kouzelně. Dnešek už nebyl tak nádherný jako včerejšek. Nejspíš asi právě proto, bylo pravé dušičkové počasí, pošmourno, mlhavo, akorát na posezení u zapáleného krbu. Rija


Listopad

První listopadový den se nám vyloupl do nádherného slunečného dne. Teploměr se šplhal až k patnácti stupňům a prádlo při mírném vánku nádherně proschlo. Proto jsme se vydaly s Nelinkou na pocházku. Bohužel Nelinka hárá a volně potulující se pes nám zkazil představu velké procházky, takže jsme nakonec došly jenom k rybníku. Ještě než se pes objevil, podařilo se mi pořídit asi 1001 fotografii. Měla jsem štěstí, vodní hladinu si k odpočinku vybrala labutí rodinka a klidně a tiše po ní plula. Bohužel moc fotek nemám, protože sluneční paprsky byly tak oslnivé, že záběry se nedařilo zaostřit a po chvilce jsme musely jít zpět domů. Na Nelince bylo vidět, že se jí domů chce asi tak jako mě. Chvíli jsme se zastavily na zahrádce, ještě na ní nějaké kvítečko kvete, ale už je na ní vidět, že se ukládá k zimnímu spánku. Doufám, že takových slunečných dní bude ještě dost. Procházku jsme si užily až dnes, když jsme se nechaly odvézt autem za vesnici a šly se toulat do polí. Raději se nepřejte vidět jak Nelinka po procházce vypadla, ale po koupeli ulehla a spokojeně oddychovala v pelíšku. Rija