pondělí 31. prosince 2018

PF 2019

Pro letošní rok poslední. Chci vám poděkovat za zastavení, zanechání milého slůvka, protože bez vás bych nejspíš s psaním skončila.
Přeji vám do toho nastávajícího roku hodně zdraví, zní to sice už jako fráze, ale přiznejme si, že když nás něco bolí a trápí, tak nemáme na nic náladu. Dále pak pohodu a klid, to je dobré pro relaxaci a odpočinek, chvíle prožité s rodinou, přáteli a milými dušičkami, které nám občas zkříží naši životní cestu. Lásku, protože bez lásky by život byl jen hrstkou popela. A k tomu i kapičku štěstí.
Tak krásný celý rok 2019. Rija

Letošní poslední

Poslední den tohoto roku nás přivítal, překrásným slunečným počasím, i když venku fouká nepříjemný vítr. Při snídani a pohledu na sluncem zalitou zahradu, jsme si řekli, že po obědě vyrazíme na poslední letošní výlet. Jenže než jsme vypili kávu a stihli se pořádně probudit, tak už se nám nikam jet nechtělo. Naštěstí nechuť k jízdě autem, nám nezabránilo v procházce. Naštěstí máme na konci světa cyklostezku, tak můžeme suchou nohou dojít až k Dyji. Co na tom, že je čas právě tak akorát na oběd. Ani Nelince nevadí, že nebude obědvat, vidina volného pohybu je lákavější. A že není v této zimě nezimě nic k vidění? Omyl. O podívanou se postarala sama příroda. Obloha byla plná roztodivných mraků, oblaků a obláčků, které vítr honil po nebi. Zbytek krásy zařídilo sluníčko. Byla poměrně krásná viditelnost, tak jsme mohli zamávat Pálavě, Stolové hoře i Sirotčímu hrádku. Díky holým stromům a keřům bylo vidět do nedalekých Novosedel, mé rodné obce. Krásně byla vidět budova bývalého mlýna. Zajímavostí je, že za první republiky zde byla výrobna tvarůžek. Zajímavostí asi je, že do roku 1945 se zde vyrobilo 10 000 kg tvarůžků denně. Majitel tvarůžkárny vozil tvaroh z okolních mlékáren, ale i z Vídně. To jsem odbočila do daleké historie. Mí předci z otcovi strany v Novosedlech bydleli už před válkou a po válce se vrátili a z maminčiny strany přišli až v roce 1945, ale to je jiný příběh. Chtěla jsem jen říct, že i v zimě, když není sníh, je venku krásně. Přestože po této cestě chodíme hodně často a známe skoro každý kámen a stejně je tam pořád krásně. Doufám, že i vy máte ten poslední den krásný a slunečný. Rija






















neděle 30. prosince 2018

Jen tak pro radost

Čas letí jako bláznivý, já nechytím ho ani vy.......
Je to tak, obzvlášť ty poslední dny tohoto roku nezadržitelně odlétají a než si je stačím vychutnat, stávají se minulostí. Než jsem před vánočními svátky končila v práci, tak jsem se na dny volna nesmírně těšila. Především na to, kolik budu mít času na tvoření. Týden je pryč a kromě tří vánoček, nějakého obědu a pár procházek jsem nevytvořila nic, co by za zmínku stálo. Za to si posledních pár dnů v poklidu domova hraji s bavlnkami. Ježíšek měl totiž takový bláznivý nápad a přinesl mi plastová namotávátka na bavlnky. Ano, je to naprosto obyčejná věc, kterou si můžu koupit v galanterii, ale protože si takovou pitomost zapamatoval, tak mě potěšil mnohem víc, než drahými dárky. Pustila jsem do úklidu svých zásob vyšívacích bavlnek. Nejdříve jsem uložila část DMC bavlnek. No a když už jsem byla v tom motání, rovnání a přenášení, tak po večerech likviduji různé hromádky, které zůstanou po vyšívání. Sama bych nevěřila, že i takovou hloupostí jsem schopna vytvořit volný prostor na nějaké jiné potřeby na tvoření. Druhý Ježíšek přinesl krásnou komodu, do které se vejde spousta drobností, které potřebuji k tvoření, ale neměly stálé místo, tak tvořily jen kumuly a když jsem něco hledala, tak jsem kolem sebe vytvořila neorganizovaný chaos, který se dost složitě uklízel :-).
Proto komoda udělala radost. Dárek, který jsem vůbec nečekala, byla elektrická lupínková pilka. Zatím nebyl čas ji vyzkoušet, ale brzy na ni dojde řada, protože do vánoční vesničky přibyly figurky a domeček a už je přeplněno, takže musím vyrobit nějaký větší základ pro vesničku. Polystyrenu je plná půda. Manžel prohlásil, že jsem horší jak malé dítě. Protože si s vánočními dárky vydržím hrát celé dlouhé hodiny (ještěže nemusím vstávat a můžu tudíž chodit pozdě spát). Při hraní popíjím čaj z dalšího dárku a snídani podávám na vánočních talířcích.. I když jsem velká, musím přiznat, že Ježíšek je, protože jak jinak bych pod stromečkem našla to, o čem sním. Rija





Obyčejná namotávka a zábava na týden

pátek 28. prosince 2018

Pálavské vrchy

Při naší pravidelné noční procházce a pohledu na nebe, povídá manžel, že dnes bude krásně a že bychom mohli někam vyrazit. Abychom si den pořádně užili, tak vyrazíme ráno. Doma ještě mrknul na předpověď a prý má být polojasno, tak vyrazíme na Pálavu. Nebyli jsme tam moře let, tak proč ne. Ráno mě vzbudilo lehounké ťukání kapek deště na parapet. Venku prší. Naštvalo mě to hned dvakrát. Za a) jsem nechala venku prádlo, které běžně přes noc nenechávám a za b) z výletu nebude nic. Vůbec se mi nechtělo z postele. Pustila jsem se do praní a než jsem se dvakrát otočila začalo vykukovat sluníčko. Nestihli by jste napočítat do tří a byli jsme oblečení a připravení na cestu. Před půl dvanáctou jsme byli za Klentnicí a vyrazili na vrchol. Šlo se krásně a ani lidí nebylo moc. Jen na návětrné straně foukal ledový vítr. Musela jsem si sundat šál a ovázat si hlavu, aby mi nenafoukalo do uší. Postupně se vyjasňoval obzor a já se mohla kochat výhledem do okolí. Pozorovala jsem z výšky místa, kde jsme v létě jeli na kole. Každý den se kochám pohledem na Pálavu, když jedu do práce. Je to takový můj symbol domova. Vidím Pálavu, jsem doma. Výšlap jsme si opravdu užili, nikam jsme nespěchali a za odměnu jsem byla pozvána na vynikající oběd. Máme to krásnou zem. Rija


















Se západem slunce

První pracovní den po vánočních svátcích, jsem měla v plánu věnovat se tvoření. Jenže jsem musela do vedlejší obce na poštu. Čekala tam na mě obálka přes celé svátky. Při otevření dveří se mi chtělo smát. Klasika, pár dní zavřeno a pošta praskala ve švech. Paní za přepážkou začínala být mírně nervózní, lidé stojící ve frontě kupodivu ne. Po dobu, co jsem stála ve frontě, jsem vzpomínala, jak vypadala pošta v dobách mého dětství. Chvíli jsem si chodila v sobotu přivydělávat, tím, že jsem roznášela denní tisk. Bylo mi deset a nikomu nevadilo, že jdu v sobotu ráno na poštu pro noviny a roznáším je do schránek. Tenkrát byla pošťačkou moc hodná starší paní, která mi všechny noviny stihla popsat číslem domu, kam měly přijít, abych to nepopletla. Za dvě hodiny jsem si vydělala 10 korun, což mi bohatě stačilo a nějakou laskominu a ještě jsem z toho zvládla ušetřit na vánoční dárky. Při vzpomínkách mi čekání uteklo a pak hurá k mamince na kafíčko. Od maminky jsme odjeli do Mikulova. Dva dny jsme přemýšleli, kam bychom zajeli na výlet, abychom neseděli pořád doma. Nakonec vyhrál Mikulov, z časových důvodů. Nechtěli jsme jít do města, ale v plánu byla procházka na Svatý kopeček. Cestou na vrchol, jsem vzpomínala na dobu, kdy jsme v Mikulově bydleli, kluci byli malí a skoro každý den jsme se chodili projít na kopeček. Dnes je celá Křížová cesta krásně opravená, vysekané stromy a vůbec, celý kopeček krásně upravený. Vybavila jsem si místo, kde jsme se chodívali sáňkovat. Marně jsem vzpomínala, kdy jsem na kopečku byla naposledy a jestli jsme tam s manželem byli vůbec sami bez dětí. Se vzpomínkami v mysli jsem vyšplhala až ke kapli sv. Šebestiána. Přišli jsme v ten nejkrásnější čas, právě se z mraků vyklubalo sluníčko a my mohli pozorovat krásný západ slunce. I přes mírný opar byl krásný výhled. Dokonce jsem zahlédla kouř z chladících věží dukovanské elektrárny. Počkali jsme až se slunce schová za obzor a než jsme sešli domů, bylo šero. Neplánovaně byl den vzpomínkový a krásný. Rija