úterý 15. ledna 2019

Leden?

Od včerejška se mi zdá, že se počasí venku zbláznilo. Chvíli svítí sluníčko, chvíli prší, dokonce i chumelí a do toho šíleně fouká ledový vítr. Včera večer se zničeho nic přihnala vichřice se sněhovou bouří. To byl hukot, měla jsem strach, že nám to odnese dům. Trvalo to jen pár minut a tak rychle jak to přišlo, tak to odešlo. Na zemi jen sem tam zbyly místa, kde bylo mírně pocukrováno. Dnešní den byl podobný. Co bychom taky chtěli, když je leden a slibují ještě mrazy. Nebo, že by tomu tak nebylo? Cestou z práce jsme se zastavili na skok u maminky. Nakouknout, jestli je vše v pořádku, zda něco nepotřebuje. Než jsem došla ke dveřím zůstala jsem stát jako opařená. Mamince v zahrádce vyrašily krásné sněženky. Skoro každý rok, kvetou ve stejný čas. Někde padá sníh, jinde kvetou sněženky. Jsou to sice ještě skromná poupátka, ale za pár dní rozkvetou. Až přijedeme domů za světla, musím se podívat do zahrádky, jestli nenajdu také poupátka, lístečky jsem viděla už po Vánocích.Uvidíme, jaké překvapení nám nadcházející dny ještě přinesou. Rija

pondělí 14. ledna 2019

Neděle

Neděle je malý svátek a člověk by měl odpočívat, když už se celý týden někam plahočí. Můj nedělní den začal krásně. Na svět vykouklo sluníčko, což u mě evokovalo, rychle dát prát prádlo, aby uschlo. Nebylo ho moc a byla jsem ráda, že jsem ho nevyprala už v sobotu. Miluji totiž vůni prádla, vyfoukaného větrem. S Nelinkou jsme obešly zahrady a já přemýšlela, co s volným dnem. Kdyby nefoukal ledový vítr, tak jsme šli všichni tři na procházku. Po obědě se zatáhlo, tak mě manžel vzal na výlet. Kousek od nás na zámku v Miroslavi probíhá výstava hraček. O zámku Miroslav jsem psala před časem. Vyjeli jsme o něco dřív, abychom si stihli dát kávu v maličké cukrárně na náměstí. Exponáty na výstavu byly zapůjčené z muzea v Rychnově nad Kněžnou. Nejvíc mě uchvátily samozřejmě medvídci. První komentář, který jsem pronesla, že měl někdo stejný nápad a posadil méďu na koníka. Jen tedy já nemám tak staré kousky. I když jednoho podobně sešlého méďu mám. Docela by mě zajímalo, jak je starý. Obdivovala jsem do detailu propracovaný nábytek pro panenky a vybavení obchodu. Když jsem viděla tu nádheru, kterou kdysi dávno někdo vyrobil pro potěšení dětí, tak mi nezbylo nic jiného, než ji obdivovat. Moje dušička se potěšila a ještě jsem zjistila, že za pár týdnů bude na zámku další zajímavá výstava. Máme další tip na výlet. Při prohlížení exponátů, jsem si vzpomněla na nápad, který mi vnukla moje báječná kamarádka. Nedávno se mě zeptala, zda vím odkud, nebo od koho mám medvídky ve své sbírce. Že by každý mohl mít svůj příběh. Velkou většinu medvídků vím odkud mám, tudíž bych mohla mít témata pro nějaká další povídání.
Děkuji za vaše návštěvy a komentáře. Moc si jich vážím. Rija






















neděle 13. ledna 2019

První letošní

Čtrnáct dní z letošního roku uběhlo jako voda a konečně chvilka klidu, abych mohla psát. Nový rok začal hodně hekticky, tedy v práci. Každý rok to tak je, ale jak stárnu, tak jsem čím dál pomalejší a tím pádem to napětí zvládám. První tři pracovní dny tohoto roku jsem si připadala jak v blázinci. V pátek odpoledne jsem měla pocit, že mi někdo vymyl mozek. Už jste někdy měli vymytý mozek? Pusto, prázdno, nic. Večer jsem seděla v křesle a nepřítomně koukala do prázdna. Ještě v sobotu jsem měla problém myslet. Tudíž moje plány na víkend, kdy jsem chtěla tvořit, jsem přehodnotila a věnovala se méně náročné činnosti na myšlení. Rozhodla jsem se, dolepit vizitky do turistického deníku. Za 16 měsíců, co jsme si jej pořídili, jsme viděli pořádný kus naší krásné země. Jen škoda, že na některých místech jsem získala jen razítko, protože vizitka nebyla. Napadlo mě vystřihnout obrázek z propagačních materiálů, kterých mám pěknou zásobu. Nebyl to ten nejlepší nápad (taky jak mě může něco napadnout, když mozek si vezme dovolenou, to je naprosto jasné). Nejdříve jsem zjistila, že materiály nejsou, tam, kde jsem si myslela. Moc míst, kam ukládám různé blbinky naštěstí není, tak jsem vytáhla jednu krabici, pak druhou. Hledaný obrázek jsem našla a deník úspěšně dopsala. Tím by mělo být mé úsilí ukončeno. Omyl. Když vymyslím ptákovinu, tak pořádnou. Takže, když už krabice byly vytažené, tak jsem se pustila do uspořádání svých celoživotních pokladů, likvidace nepotřebných letáků, účtenek a dalších blbinek, které se za ty léta nashromáždila. Během chvilky jsem stihla udělat binec, jako malé dítě v nestřeženém okamžiku. Dobře mi tak, nikdo to za mě stejně neuklidí. Přinesla jsem další dvě krabice, které se mnou putují, celým mým životem. Musím říct, že to nakonec byla docela legrace. Dávno jsem zapomněla, jaké poklady krabice obsahují. Našla jsem svůj první milostný dopis. Bylo mi asi osm a byla jsem zamilovaná do kamaráda (láska byla oboustranná). Pěkně ošuntělý list, vytržený ze školního sešitu obsahoval nádherné vyznání lásky: "Ahoj Jaruško. Miluji tě. Už jsi nachystaná do školy?". No uznejte, není to nádhera, takové vyznání lásky:-). To jsem prostě musela nechat. Pokladů jsem našla víc a pěkně jsem se pobavila. Nakonec ze čtyř krabic jsem udělala pouze dvě. Nějak mě to přebírání chytlo a během dalšího týdne jsem přebrala všechny košíky, šuplíky a skříně. Tento víkend jsem třídění dokončila, když jsem odstrojovala stromeček a uklízela ozdoby, tak jsem přetřídila, ty co nepoužívám, nebo jen občas. Největší problém byl sehnat nějaké úložné boxy. Když jsem objevila to, co se mi líbilo, tak nebyla požadovaná velikost, nebo cena byla skoro jako za skříň. Nakonec jsem sehnala dva a ochotná prodavačka další objednala. S novým rokem jsem udělala doma pořádný průvan a vytvořila si místo na další poklady. Co taky dělat po večerech, když všude padá sníh a u nás je stále zeleno. Kdyby letos u nás žádný nenapadl, tak jsem si jedno krásné chumelení vyfotila z okna kanceláře. Během dopoledne dostalo město, krásný bílý kabátek. Vydržel asi dva dny. U nás nádherně chumelilo v pátek večer. Před půlnocí bylo nádherně bílo, ráno bylo jen mírně pocukrováno a v poledne zelená tráva. Dnes odpoledne jsem byla načerpat nové síly na výletě, tak je jdu využít k žehlení prádla, které venku krásně uschlo. Děkuji za zastavení a přeji vám všem krásný a pohodový pracovní týden. Rija





pondělí 31. prosince 2018

PF 2019

Pro letošní rok poslední. Chci vám poděkovat za zastavení, zanechání milého slůvka, protože bez vás bych nejspíš s psaním skončila.
Přeji vám do toho nastávajícího roku hodně zdraví, zní to sice už jako fráze, ale přiznejme si, že když nás něco bolí a trápí, tak nemáme na nic náladu. Dále pak pohodu a klid, to je dobré pro relaxaci a odpočinek, chvíle prožité s rodinou, přáteli a milými dušičkami, které nám občas zkříží naši životní cestu. Lásku, protože bez lásky by život byl jen hrstkou popela. A k tomu i kapičku štěstí.
Tak krásný celý rok 2019. Rija

Letošní poslední

Poslední den tohoto roku nás přivítal, překrásným slunečným počasím, i když venku fouká nepříjemný vítr. Při snídani a pohledu na sluncem zalitou zahradu, jsme si řekli, že po obědě vyrazíme na poslední letošní výlet. Jenže než jsme vypili kávu a stihli se pořádně probudit, tak už se nám nikam jet nechtělo. Naštěstí nechuť k jízdě autem, nám nezabránilo v procházce. Naštěstí máme na konci světa cyklostezku, tak můžeme suchou nohou dojít až k Dyji. Co na tom, že je čas právě tak akorát na oběd. Ani Nelince nevadí, že nebude obědvat, vidina volného pohybu je lákavější. A že není v této zimě nezimě nic k vidění? Omyl. O podívanou se postarala sama příroda. Obloha byla plná roztodivných mraků, oblaků a obláčků, které vítr honil po nebi. Zbytek krásy zařídilo sluníčko. Byla poměrně krásná viditelnost, tak jsme mohli zamávat Pálavě, Stolové hoře i Sirotčímu hrádku. Díky holým stromům a keřům bylo vidět do nedalekých Novosedel, mé rodné obce. Krásně byla vidět budova bývalého mlýna. Zajímavostí je, že za první republiky zde byla výrobna tvarůžek. Zajímavostí asi je, že do roku 1945 se zde vyrobilo 10 000 kg tvarůžků denně. Majitel tvarůžkárny vozil tvaroh z okolních mlékáren, ale i z Vídně. To jsem odbočila do daleké historie. Mí předci z otcovi strany v Novosedlech bydleli už před válkou a po válce se vrátili a z maminčiny strany přišli až v roce 1945, ale to je jiný příběh. Chtěla jsem jen říct, že i v zimě, když není sníh, je venku krásně. Přestože po této cestě chodíme hodně často a známe skoro každý kámen a stejně je tam pořád krásně. Doufám, že i vy máte ten poslední den krásný a slunečný. Rija






















neděle 30. prosince 2018

Jen tak pro radost

Čas letí jako bláznivý, já nechytím ho ani vy.......
Je to tak, obzvlášť ty poslední dny tohoto roku nezadržitelně odlétají a než si je stačím vychutnat, stávají se minulostí. Než jsem před vánočními svátky končila v práci, tak jsem se na dny volna nesmírně těšila. Především na to, kolik budu mít času na tvoření. Týden je pryč a kromě tří vánoček, nějakého obědu a pár procházek jsem nevytvořila nic, co by za zmínku stálo. Za to si posledních pár dnů v poklidu domova hraji s bavlnkami. Ježíšek měl totiž takový bláznivý nápad a přinesl mi plastová namotávátka na bavlnky. Ano, je to naprosto obyčejná věc, kterou si můžu koupit v galanterii, ale protože si takovou pitomost zapamatoval, tak mě potěšil mnohem víc, než drahými dárky. Pustila jsem do úklidu svých zásob vyšívacích bavlnek. Nejdříve jsem uložila část DMC bavlnek. No a když už jsem byla v tom motání, rovnání a přenášení, tak po večerech likviduji různé hromádky, které zůstanou po vyšívání. Sama bych nevěřila, že i takovou hloupostí jsem schopna vytvořit volný prostor na nějaké jiné potřeby na tvoření. Druhý Ježíšek přinesl krásnou komodu, do které se vejde spousta drobností, které potřebuji k tvoření, ale neměly stálé místo, tak tvořily jen kumuly a když jsem něco hledala, tak jsem kolem sebe vytvořila neorganizovaný chaos, který se dost složitě uklízel :-).
Proto komoda udělala radost. Dárek, který jsem vůbec nečekala, byla elektrická lupínková pilka. Zatím nebyl čas ji vyzkoušet, ale brzy na ni dojde řada, protože do vánoční vesničky přibyly figurky a domeček a už je přeplněno, takže musím vyrobit nějaký větší základ pro vesničku. Polystyrenu je plná půda. Manžel prohlásil, že jsem horší jak malé dítě. Protože si s vánočními dárky vydržím hrát celé dlouhé hodiny (ještěže nemusím vstávat a můžu tudíž chodit pozdě spát). Při hraní popíjím čaj z dalšího dárku a snídani podávám na vánočních talířcích.. I když jsem velká, musím přiznat, že Ježíšek je, protože jak jinak bych pod stromečkem našla to, o čem sním. Rija





Obyčejná namotávka a zábava na týden