pondělí 31. srpna 2015

Nelinka

Každý z vá , kdo má doma nějaké zvířátko mi potvrdí, že když je čtyřnohý mazlíček nemocný, tak se o něj bojíme skoro stejně jako o dítě. Nikdy bych tomu nevěřila, že je to možné, kdyby Nelinka nebyla nemocná. Jen zabavit nemocné dítě je trošku lehčí, jak zabavit a udržet v klidu nemocné zvířátko, tedy to naše ano. První dva dny po operaci jenom ležela a já kontrolovala, zda dostatečně pije a jestli dýchá, když spí. Po pár dnech ji otrnulo a udržet ji na zemi a hlavně dohlédnout, aby se nesnažila někam vyskočit, to je jak hlídat pytel blech. A i to si myslím, že je možná jednodušší. Na jednu stranu je člověk rád, že konečně reaguje a na druhou stranu se člověk strachuje, aby se jí něco nestalo. Každá sebe menší lumpárnička se promine, protože konečně začíná mít zájem o věci kolem sebe. Dneska už Nelinka řádí jako malý ďábel a opět chodíme na procházky. Tak ať jí to vydrží. Rija






Výlet do Tater

Po šíleném blázinci se stěhováním, nervy s Nelinkou a celým blázincem kolem, jsme se nakonec rozhodli, že pár dnů odpočinku a změny potřebujeme. No, a protože bylo pořád horko, tak jsme se rozhodli utéct někam do hor. A když do hor, tak do pořádných a jelo se do Nízkých Tater. To že letošní rok je výjimečný a horko bude i v Tatrách na výběru cíle cesty moc nemělo vliv. Když došel manžel s návrhem, vyrazit do Tater. Byla jsem trošku v šoku, přeci jen nejsem žádný turista. Jenže nikdy jsem tam nebyla a tak jsem se těšila, že poznám nová místa. Cesta asi čtyři hodiny a manžel mě pomaličku začal připravovat na výšlap na nejvyšší hory Nízkých Tater - Ďumbier. Uklidňoval mě, že na Chopok vyjedeme lanovkou a pak už to půjde. Ovšem jaké bylo moje překvapení, když přímo u hotelu byla sedačková lanovka. Trpím šíleným strachem z výšek a otevřené prostory můj strach ještě znásobují. Až do druhého dne jsem doufala, že manžela nápad přejde. Nepřešel, lanovkou jsem jela (a to jsem ještě netušila, že mi bude dobrá i na cestu dolů) :-))). Na Chopku jsem byla ráda, za svou teplou bundu a kousek to vypadalo, že počasí bude akorát na chůzi. Jenom chvíli, pak vyšlo sluníčko a zašlo až skoro na konci cesty. Prvních pár kilometrů se šlo krásně a cesta po hřebech byla překrásná, jen výhled do dálky znemožňovat opar, který ležel na vrcholcích. Při stoupání se mi hůř dýchalo a tak nám cesta dost dlouho trvala, pod vrcholem Ďumbieru jsem to chtěla vzdát a vrátit se zpět k lanovce. Nakonec jsem Ďumbier pokořila a vylezla až na vrchol. Cestou zpátky jsem si hodně mákla, protože cesta vede přes kamení a místy je dost krkolomná. Přiznám se vám, že jsem toho měla fakt dost a s jakou radostí jsem uvítala sedačkovou lanovku, vůbec mi už otevřený prostor nevadil, hlavně, že jsem nemusela po svých :-))). Stehna a lýtka jsem cítila ještě týden, ale byla jsem ráda, že jsem vylezla na vrchol. Ten výhled za to stál. Další den jsem nařídila odpočinkový režim, tak jsme se jeli toulat po okolí a posbírat pár keší. Cestou jsme se zastavili na prohlídku jeskyně v Bystré. Bylo to příjemné ochlazení. Kousek od jeskyně povídá manžel, že je tam keška, tak ji vezme. Jo byla tam, ale hádejte, kde byla ukrytá. Ano hádáte správně, na vrcholu prudkého kopce v jeskyni. Legrace je v tom, že kvůli kešce jsem se vyšplhala na vrchol a kešku odlovila. Skoro celou cestu nahoru i dolů jsem se smála, že čím jsem starší, tím jsem blbější a místo toho, abych se flákala někde na pláži, tak se šplhám někam do kopců. Výlet jsme ukončili návštěvou úzkokolejné železnice v Čiernom Balogu. Na zpáteční cestě jsme si udělali takovou menší vyhlídkovou jízdu kolem Ďumbieru, se zastávkou ve skanzenu ve Vlkolínci. Sice chvíli jsem měla obavu, jestli nějaký skanzen vůbec najdeme a jestli nakonec nepůjdu domů pěšky, protože je ukryt dost vysoko v kopci. Nakonec jsme dorazili na místo a já se mohla pokochat krásnou tatranskou architekturou a dávno zašlými časy. Cesta domů byla celkem pohodová, až na menší zácpu na silnici, které jsem využila k fotografování zajímavostí kolem silnice. Především zřícenin na skalách. Určitě se do Tater ještě někdy vrátím. Rija
























Prázdninové výletování

Konečně je všude uklizeno a čisto a já se můžu v poklidu vrátit k těm pár hodinám, které jsme prožili s manželem poslední červencový víkend. Do poslední chvíle jsme nevěděli kam se vydat, ale maličký výdech a načerpání sil jsme potřebovali. Naše kroky vedli první den do Telče a okolí. První zastávka byla v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde jsme se ocitli díky objížďce. Nelákali nás ani tak prohlídky, ale chtěli jsme se jen tak toulat. Jaroměřický zámek je krásný a příjemná byla i procházka zámeckou zahradou. Jedné prohlídce jsem přeci jen neodolala a tou byla výstava starých hraček. Další zastávkou byl Telč. Ke štěstí mi stačilo procházet se tímto krásným, romantickým městem. Úžasné domečky na náměstí a kouzlo okamžiku nám tak učarovalo, že jsme se s manželem pustili do hledání keší, které tento rok zanedbáváme. Raději nechtějte vědět kam až nás naše putování zavedlo. Ručička kompasu nás vedla za město, přes pole k rybníku, kam přišel chudák potkan při putování za vodou (jak praví pověst u keše). Nebudete mi věřit, kolik legrace je možné zažít při obyčejné cestě přes pole. Keška byla nakonec odlovena. Další kroky nás zavedly na hrad Roštejn a samozřejmě, že jsme běhali po okolních lesích a hledali kešky. Přesně tohle jsme potřebovali, pořádně se vyblbnout a vyčistit si hlavu. Po celodenním putování jsme dorazili do kempu za Telčem. Zde začal boj s přírodou, protože postavit stan na vyprahlou zem, byla pořádná dřina. Nakonec stan postaven a my šli své upocené tělo osvěžit do nedalekého rašelinového rybníku. V těchto vedrech docela neobvyklý jev, voda v rybníku byla dost studená a taky představa, že místo na řasy, které byly na dně, náhodou šlápnu na nějakou vodní potvoru, způsobily že jsem udělala jen pár temp a raději z chladivé vody vylezla na břeh. Přeci jen sběr borůvek byl v dané chvíli pro mě bezpečnější. Další den jsme se přesunuli do Slavonic a na Landštejn. Musím se přiznat, že mě Slavonice zklamaly. Je škoda, že je to takové mrtvé městečko, ale chápu že nebude mít tu nejlepší polohu a nikde široko daleko nic není, tak městečko nemůže žít. Za to zřícenina hradu Landštejn mě nadchla. Bylo úžasné, že si hrad můžete projít bez průvodce úplně sami a zdržet se jak dlouho chcete. Vyšplhali jsme až na věž a prohlédli si daleké okolí. Pohled na lesy, pole a louky mi učaroval. Prostě nádhera. Původně jsme plánovali zdržet se ještě jednu noc, ale dopadla na nás únava probdělé noci. Hodně let jsem nespala v kempu, naposledy při putování Francií, a tak mě ani nenapadlo, že režim v našich kempech není zdaleka takový jako v cizině, kde kolem osmé hodiny kemp upadl do klidu a ticha. My měli smůlu na velmi hlučnou společnost, která vydržela až do pozdních ranních hodin. Litovala jsem rodiče malých dětí, které se celou noc budily.  Nechce Ale ani tato malá skvrna na našem toulání neubrala výletu na kráse. Rija


















Srpnový den

Krásný poslední srpnový den. Venku to sice vypadá na vrchol léta, ale bohužel zítra začíná škola a podle nadcházejícího ochlazení se nezadržitelně blíží podzim. Konečně se u nás všechno začíná uklidňovat a život se začíná vracet do zaběhnutých kolejí. Krabice z domu zmizely (některé se přesunuly do kůlny), domácnost začíná jevit známky uklizenosti a harmonie. Dokonce i dvorek prokoukl a čisté posezení, obklopené vůni dřeva připraveného na zimu, zve k posezení u šálku kávy. Konečně mám zprovozněný počítač a i když mám neustále plné ruce práce, tak si sem tam najdu chvilku a zajdu na návštěvu na své oblíbené blogy, abych zjistila, co je u vás nového. Přeci jen jsem skoro dva měsíce neměla moc času, brousit někde po netu.   Některým z vás závidím vaše krásné a hlavně zelené zahrádky. Ta moje se v průběhu léta změnila v poušť. Voda ve studni došla, zalévali jsme opravdu jen to nejnutnější (ještě štěstí, že máme svedené okapy) a nebýt dvoudenního deště, tak snad i poslední zbytky rostlin odejdou. Na zahrádku je opravdu žalostný pohled a už se opravdu těším na nějaký déšť, abych se mohla pustit alespoň do malých úprav. Uschly všechny rybízy a některé keře z živého plotu, broskev je taky suchá a některé keříky na skalce mají taky dost. Prostě pohroma. Dílo zkázy dokonává hryzec, který bezstarostně řádí na zahrádce a co neuschlo neuniklo jeho řádění. Dokonce růže podruhé nenasadily poupata a tak kvete jen jedna jediná. Květiny na kterých se objeví nějaký kvítek, vyhlašuji za hrdiny. Jediné čemu se i v těchto vedrech daří moc dobře je plevel. Některé druhy vypadají, že je ani extrémní vedra nemůžou zničit. V záhoncích se objevily i bodláky, že ty nechutnají hryzcům. Těšila jsem se, že letos konečně zahrádku rozzáří záplavy barev a květů a místo toho pohroma. Ani květinám v nádobách se nedaří. Jsem ráda za každý malý kvítek, který alespoň chvíli potěší mé oko. V této neutěšené situaci se najdou okamžiky, které jsou doslova zázrakem. Takovýma malým zázrakem je výhonek clematisu. Před pár měsíci zničeho nic, ze dne na den, uvadlo pár květů clematisu a za pár dní celý výhon. Hryzec sežral kořínky. Suché výhony jsem ostříhala a čekala na podzim, že pořídím novou rostlinu. Přestože místo nikdo nezaléval, tak suchý kořen obrašil a už má asi 25 cm nový, krásně zelený výhonek. Doufám, že se mu bude dařit a příští rok už by mohl ukázat nějaký ten květ. Další rostliny které dělají radost, jsou rajčata. Díky tomu, že rajčat bylo celkem dost, jsem se rozhodla pro zpracování různých dobrot a jejich uschování na zimu. Začala jsem tradičně lečem, protože to máme nejraději. Loni jsem od kamarádky dostala výbornou pomazánku na topinky, takže letos mám vlastní. Při cestování vlakem mi jedna spolucestující dala tip na směs rajčat a česneku, že je dobrá na nakládaní masa. Je dobrá, maso má zvláštní chuť, takže další skleničky jsou plné. Kolegyně přišla s receptem na ďábelské tousty, no zkusit se má všechno a když je to dost žravé, tak proč ne. No a protože jsme doma jenom dva, tak jsem chtěla jenom malé dávky, pro nás dva, jenže malé skleničky došly. Naštěstí manžel se projevil jako úžasný stratég a protože poslední dobou, kvůli objížďce, jezdíme jinou trasou, zastavil mi v prodejně se sklenicemi, abych si vybrala. Výběr měli obrovský, moje nadšení neznalo mezí a hotovost v peněžence se tím pádem značně zmenšila. Nejen že měli přesně to, po čem jsem toužila, ale dokonce jsem si mohla vybrat i barvu víček (kdo by odolal červenobílé kombinaci kostiček), ale měli i sklenice s potištěnými víčky, v praktickém kbelíku. Takže další dávka pomazánky hotová a navíc i pár skleniček čalamády. Letos jsem nedělala žádnou marmeládu, něco zbylo z loňska a pár skleniček meruňkové marmelády jsem dostala od maminky. V mrazáku mám zamrazené balíčky zeleniny pod svíčkovou a do polévky. Teď už jen dosušit další várku bylinek a můžeme připravit záhonky na zimu (a hlavně vyrobit další, ale pst to je zatím tajemství). Musím se vám přiznat, že mě to řádění v kuchyni začalo bavit. Uvidíme, co na výsledky mé alchymie bude říkat manžel. A co vy, taky vás baví zpracování zeleniny a ovoce na zimu? Mějte prima dny. Rija