Romantické ráno

V pátek jsem opět musela do práce vlakem. Na dojíždění jsem zvyklá, až na pár let, kdy jsem byla na mateřské nebo bydlela v místě zaměstnání dojíždím od svých devíti let. Vlakem jsem začala jezdit ve čtrnácti a mám na jízdy do školy a ze školy spoustu krásných vzpomínek. Dokonce jezdím ze stejného nádraží jako tenkrát. Jen dnes není nádraží tak krásné, jako před třiceti lety. Občas se mi stane, že jsem na nádraží sama a těch pár minut do příjezdu vlaku pozoruji okolí. Ze zastávky se dívám na pole, vinohrady, silnici a když mám štěstí, tak spatřím i nějaké zvíře. Srnky sleduji skoro pravidelně. Tentokrát jsem zahlédla dvě v obilí. Letos je dost vysoké, tak jsem v dálce zahlédla jen uši a kousek hlavy. Po chvilce se hlavy ztratily v obilí. Docela mě překvapilo, když se jedna srna objevila kousek přede mnou a upřeně mě pozorovala. Nechala mě bez hnutí vytáhnout fotoaparát a když jsem ji chtěla vyfotit, tak začala pomaličku překračovat koleje a přecházela klidným krokem na druhou stranu. Jen mě mrzí, že se mi v té rychlosti nepodařilo pořádně zaostřit a srnku mám rozmazanou. Cestou do práce jsem si vybavovala upřené oči srnky, že jsem málem přehlédla volavku, která stála nehnutě v Dyji a pozorovala. S tou jsem měla větší štěstí, krásně mi zapózovala mi, než se rozhodla zmizet v trávě. Hned má člověk hezčí den, když se mu ráno přihodí něco pěkného. Rija

Cesta za Měsícem

Pomaličku končí první červnový pracovní týden. Pro mě byl nějaký náročný a odpoledne jsem byla ráda, že jsem doma, venku prší a já nic nemusím. V noci jsem špatně spala, tak mě šustění deště uspávalo v křesle. Manžel chodil kontrolovat mraky, protože se těšil, že bude pozorovat Měsíc. Je narozen na nějaké šťastné planetě, nebo co. Jako zázrakem se začalo vyjasňovat a dokonce vyšlo i sluníčko. Po čtvrt na osm jsme vyrazili do polí, hledat místo, kde bude nejlépe vidět. Mělo být vidět stínové zatmění Měsíce. Než se setmělo a vyšel Měsíc, tak jsem se procházela kolem polí a pokoušela se zachytit okolí. Venku bylo nádherně, jen příště musíme vzít stoleček, židličky, láhev a skleničky. Bylo by to víc romantické. Tak někdy příště napravíme. Rija

Kouzlo okamžiku

Mnohokrát jsem psala o svém každodenním cestování. Vůbec se to nezdá, ale už pět let denně dojíždím 40 km do práce. Sem tam se mi zdá, že cestování je moc únavné a zdlouhavé (zvlášť, když musím vlakem, to ztratím dost času dojížděním). Na druhou stranu nepohodlí a ztráta času jsou vykoupeny bydlením na chaloupce a každý den se můžu kochat pohledem na Pálavu, Mikulov, Lednici, případně Valtice, když zvolíme jinou trasu. Při jasné obloze se ráno můžu kochat výhledem na vrcholky Bílých Karpat a odpoledne pohledem na Rakousko. Každý den se nám naskytne jiný obraz krajiny. S přicházejícím jarem se těším z vycházejícího slunce, v létě zlátnoucí pole s obilím, na podzim zbarvenými stromy a dokonce i zimní šeď má své kouzlo. Momentálně jsem okouzlena pohledem na pole ozdobená rudými máky. Mám pocit, že letos je máků kolem, mnohem víc, než v jiné roky. Jen při současném provozu je problém zastavit a zachytit tu nádheru. Doufám, že zvýšený provoz přečkáme bez úhony. I když dnešní ráno bylo docela kruté. V Rakousku byl včera svátek a Mikulov a okolí se proměnil v jedno velké záchytné parkoviště kamionů. Už včera odpoledne byl problém projet Mikulovem. Vzhledem k tomu, že do Mikulova se ráno přijíždíme pár minut po šesté, tak se záchytné parkoviště celé naráz pokusilo opustit republiku, což nebyl nejlepší nápad. Silnice se ucpaly. Měli jsme štěstí, že jsme se do kolony dostali právě ve chvíli, kdy byla vedle odbočka, kterou se dalo dojet do Mikulova z jiné strany. Jinak bychom uvízli v koleně, která stála až za mou rodnou obcí a je to je dost daleko. Po dalším menším kolapsu se nám podařilo prokličkovat Mikulovem a v pořádku dorazit na pracoviště. Marně jsem přemýšlela, kdyby se někde něco stalo, případně v okolních obcích kdyby někdo potřeboval pomoc, jak by se sanitka, případně záchranáři dostali do nemocnice. Protože cesta tam sice, byla průjezdná, ale zpět ne a silnice jsou tak úzké, že protijedoucí auto by muselo uhýbat do příkopu. Budeme muset sednout na kolo a projet polní cesty, abychom zjistili, zda by se po nějaké dalo dojet do Mikulova. A to ještě nevyjeli auta a autobusy k moři. Běžně v letních měsících byla silnice Brno - Mikulov plná. Nemám představu, jak to bude vypadat letos v létě. První zatěžkávací situaci jsme zvládli na jedničku. Co nás čeká dál netušíme, ale mě to nebrání v sledování krajiny kolem nás. Rija