Patchworková výstava

Mnoho let jsem si myslela, že prosinec je krásný měsíc. Dny plné očekávání, těšení, pohody, klidu a světel. Letos mám pocit, že prosinec je znamením strasu, chaosu a blázince. V práci jsme zahájili inventury a vůbec nic neprobíhá podle mých představ. Program ani já nefungují jak bych si představovala. No prostě blázinec. Zrovna dneska přiletím do kanceláře a chystám se uvařit si čaj. Vidím došel mi mejl, co se zase děje. Naštěstí píše kamarádka, jestli s ní nepůjdu na výstavu. No jasně že jdu. Aspoň nějaká změna v té zněti čísel. Chudina, chvíli zmrzala, než se mi podařilo vyběhnout z kanceláře. A hurá na výstavu. PO celou výstavu jsem nestačila koukat, vzdychat a divit se, co vše dokáží něčí ruce vytvořit za nádheru. Já jsem vděčná, že se mi podaří šít rovna, jako opravdu rovně a to jen chvíli. Jsem prostě švadlen na baterky. A ty moje opravdu dost často stávkují. Na výstavě byly opravdu nádherné kousky a u některých jsem vůbec nechápala, jak to ty ženy šily a že ty stehy jsou neviditelné. Na tohle opravdu nemám. Čas nám utekl opravdu rychle. Ještě štěstí, že bydlíme skoro po cestě, takže jsem si odskočila pro Nelu a vzájemně jsme se doprovodily a chvíli pokecaly. Veru díky, za báječné obpoledne. Trošku se mi vyčistila hlava a hurá na čísla. Rija

Nad některými díly zůstával rozum stát

Ty kytičky se skládají z mnoha osmiúhelníků, které jsou přišeté ručně k sobě. No netroufla bych si to ani namalovat natož tak šít.

Vyšší dívčí

Adventní kalendář s medvídky