Vzpomínky na dětství

Včera jsem využila svátečního volna k delší návštěvě u maminky. Naplánovaly jsme si takové holčičí odpoledne. Nejdříve jsem mamince probrala zásoby látek, abych měla pár zbytků, kdyby se mi šití nedařilo. Měly jsme v plánu procházku do míst, kam jsme chodívaly, když jsem byla malá. Venku to sice vypadalo na bouřku, tak jsme se rozhodly že vyrazíme jen k tetě nasbírat si trošku ovoce. Právě dozrávají výborné třešně a strom je jimi doslova obalený. Třešně patří mezi ovoce, kterému nemůžu odolat. Nejenom, že jsem si nasbírala malý kbelík třešní, ale určitě dobré dvě kila jsem ještě pozobala rovnou ze stromu. Teta má i krásnou velkou moruši, tak jsem se přesunula i tam. Cpala jsem se morušemi a vzpomínala, na chvíle kdy jsme s maminkou chodívaly na procházku, jak jsem do sebe moruše cpala tenkrát a byla celá špinavá. Vůbec nic se nezměnilo, vypadala jsem úplně stejně jako tenkrát, a že už je to hezkou  řádku let. No a když už jsem byla v tom obírání, nasbírala jsem si pár snítek bílého rybízu. Ježíš, jak já jsem to v dětství nenáviděla, když jsme chodily ten rybíz obírat. Teta bydlí v domku po mojí prababičce a ta keře vysadila v roce 1945, když po válce přišli s pradědečkem do pohraničí. Po její smrti těch keřů bylo asi deset a střídal se bílý s červeným. Dneska už zbyly jen tři, ale ten bílý mě pořád připomíná dětství nejvíce, chutnal mi totiž nejvíce a vždy býval nejvíc obsypaný. V tu chvíli to vypadalo, že naše procházka je u konce, protože začalo poprchat, tak jsme si našly úkryt u bráchy na terase, ten totiž bydlí hned vedle tety. Naštěstí, déšť s námi jen zalaškoval a my s maminkou mohly vyrazit do míst, kterému říkáme Starý lom. Kdysi dávno se tam totiž těžilo kamení, ale to už si nepamatuji. V dobách mého dětství, byla část lomu zarostlá trnkami a na vrcholcích třešněni a býval tam nádherný palouček, kde se krásně snilo, o všem možném. Dneska už jsem to místo skoro nepoznávala, je zarostlé a ze vzpomínek zbyly jen všude přítomné trnky. K větrolamu jsme se také nedostaly, protože cesta zarostla křovím. Už to vypadalo, že vzpomínková procházka skončí velkou nostalgií, jak se vše kolem změnilo, ale vše zachránil úžasný výhled z vrcholku kopce, na kterém rostou vinohrady. Výhled na Mikulov a kopeček je pořád stejný a neměnný. Změnil se jen pohled na kopec, kterému se říká Vojenský, protože do konce osmdesátých let na vrcholku stála vojenská hláska. Ta ke kopci patřila jako nyní BTS na mobilní přijímač, jen na mobilní vysílač se nedá vylézt a rozhlédnout se kam až oko dohlédne, případně výkonný vojenský dalekohled. Párkrát se mi podařilo dostat se do těch míst a dokonce i vylézt na věž a přes veškerý zákaz se podívat do Rakouska. Jaký byl můj údiv, když jsem v letním parnu uviděla vrcholky Alp, pokryté sněhem. Můj největší zážitek. Kopeček býval celý zarotlý keři, dnes je porotlý vinnou révou a dolní část lemuje rozpínající se cihelna. V té chvíli jsem netušila, že mě čeká ještě něco mnohem nádhernějšího, co umocní moje vzpomínkové putování. Po pár krocích mezi vinicemi, jsme narazily na palouček porostlý jahodami - prostě truskavcem. Kupodivu všude samé jahody. Nádherně voněly, no připadala jsem si jako Maruška u dvanácti měsíčků. Pro mě asi nejsilnější zážitek, když mi maminka trhala tyto voňavé jahůdky do pusy. Po té hromadě ovoce, co jsem zbaštila, jsem si říkala, že už se do mě nic nevejde, ale ještě pořádná hromádka jahůdek se vešla a natrhala jsem si i malou kytičku do vázičky. Jen tak pro radost a k pozdějšímu snězení. Na zpáteční cestě na nás padaly drobounké kapky deště. Příjemné osvěžení v parném létu. Bylo to prostě nádherné odpoledne se vším všudy. Rija

Vinný sklípek, ještě před pár lety byl nádherný a reliéf s pohledem na Mikulov je úžasný pořád

Škoda jen, že fotku překrývá mírný opar