Medvídkování

Letos tomu bude pět let, co jsem dostala svého prvního plyšového medvídka. Ne že bych jako dítě nedostala žádného, ale myslím tím věk dospělosti. Tenkrát jsem ležela doma na neschopence a potýkala se s velkými bolestmi a částečně ochrnutou nohou. Nedalo se nic jiného dělat než ležet a projíždět internet a to jen díky manželovi, který mi zapůjčil svůj pracovní notebook. Blížily se Vánoce a já hledala inspiraci na vánoční ozdoby. Náhodou jsem narazila na fotografii krásné medvědí dekorace. Moc se mi ten nápad zalíbil a tak jsem tenkrát zatoužila mít jednoho malého plyšového medvídka, kterého bych si krásně naaranžovala do nově opravené chaloupky. Manžel se velmi podivil, že ve svém věku chci medvídka. Asi si chudák myslel, že jsem se z těch bolestí zbláznila. Když mě má medvídková mánie ani do Vánoc neopustila, Ježíšek se smiloval a přinesl mi mého prvního maličkého medvídka. Nebyl sice podle představ, ale byl to medvídek. Od té doby dostávám medvídky skoro pravidelně. Jeden takový zajímavý ke mě včera přišel. Není to žádný sběratelský kousek, ale dárek od srdíčka a ty potěší vždycky nejvíce. Donesla mi ho kamarádka. Když ho vybalovala, tak mi jej podávala se slovy: "Ten je tak ošklivý až je krásný". Svým způsobem měla pravdu. Jediná jeho chyba byla klobouk. Měl naprosto šílený klobouk na hlavě a ještě přišitý. Doma jsem začala zkoumat, zda má pod kloboukem uši. Už jsem párkrát zjistila, že pod čepicí většinou ucho nemívá. Jakmile jsem pod kloboukem nahmatala ucho, zajásala jsem a jala se preparovat klobouček. Po sundání kloboučku medvídek prokoukl a už se těším, až ho na chalupě přidám k jeho kamarádům. Možná mu časem ušiji nějaký víc selský obleček, ale jinak je opravdu nádherný a ještě se usmívá. Raději se ani neptejte kolikátý v pořadí už je. Postupně vám je představím všechny. Krásný večer vaše Rija