Vezmeš mě sebou?

Od té doby, co náš život obohatila přítomnost našeho plyšáčka Nelinky, vnímám spoustu okamžiků v našem životě úplně jinak. Vždycky jsem si myslela, že zvíře je schopno poslouchat jen určité příkazy a dělá, co ho naučíme. V našem případě je všechno obráceně. My děláme to, co nás naše zvíře naučilo:-). Je neskutečné, čemu všemu ta němá tvář rozumí a jak si nás dokáže omotat kolem prstu. Nejvíc mě překvapuje, jak vycítí, že se doma něco děje. Je neklidná když uklízím a pobíhám po domě a je naprosto mimo, když vytáhnu kufry a začínám balit. Dřív jen pobíhala po domě a motala se mi pod nohami. Dnes svůj neklid dotáhla k dokonalosti, leze nám do kufru. Dnes jí sabotování balení vydrželo opravdu hodně dlouho. Nejdříve si ustlala manželovi v zabaleném kufru. Když jsem přešla k balení svého, zabrala celou volnou polovinu kufru a odmítla se z ní vystěhovat. Nakonec s něm usnula. Takže jsem si udělala hromádky a zabalila až teď. Myslím si, že jediné čím si její naštvanou dušičku pokaždé udobříme, jsou chvíle strávené u babičky. To mi připomíná děti, když jsme jim řekli, že jedou na prázdniny k babičce. Naprosto stejné reakce má i Nelinka. Okamžitě kroutí ocáskem, štěká a běhá po domě. Takže mám konečně sbaleno a zítra ráno vyrážíme na dovolenou. Rija

Trenckova rokle

Ne, nemusíte mít strach, dnes nebudu psát o hvězdách ani kometě. Tentokrát vás chci vzít na místo, o kterém jsem do nedávna neměla ani tušení. Byl tam na výletě syn a z jeho povídání jsem dostala chuť na procházku tajemnou přírodou. Chci vás zavézt do Trenckovy rokle. Místa, kde se ukrýval baron Trenck se svými padury. když na něj vydala Marie Terezie zatykač. Je to kousek od Tišnova. Procházka vede údolím řeky Bobrůvky. Jen jsme zvolili maličko jinou trasu, protože se hnaly bouřková mračna a z Drahonína byl celý okruh mnohem delší. Mě bohatě stačilo těch šest kilometrů a něco. Místy jsme se totiž šplhali po skále a byla jsem ráda, že jsou kolem řetězy a mám se čeho chytit. Po chvilkách drobně pršelo, tak jsem měla strach, abych náhodou neuklouzla. Měli jsme štěstí, že jsme cestou skoro nikoho nepotkali a já mohla vychutnávat úžasný klid a poslouchat jen bublající vodu, která poskakovala po kamení. Kousek od cíle naší cesty byl vodopád. Kdybychom pokračovali dál po červené, mohli jsme jich vidět víc. Ve stínu stromů jsme si udělali malý piknik a osvěžili se před zpáteční cestou. Příště snad počasí bude rozumnější a my dáme celou trasu. Navíc jsme objevili další zajímavá místa, kam se musíme ještě podívat. Rija

Snídaně při východu slunce

Jsem romantická duše a pokud to jen trochu jde, nechávám svou mysl bloudit hluboko za branami reálného světa. V myšlenkách vymýšlím nové úpravy zahrady, změny doma nebo plánuji věci, které jsem ještě nezažila. Poslední dobou jsem si pohrávala s myšlenkou snídaně v trávě, za rozbřesku. Pořád nebyla ta pravá příležitost. Ta se naskytla dnes. Ještě pořád je možnost pozorovat kometu a v pondělí jsme opět vyrazili na pozorování. Pouhým okem byla vidět hůř, ale v hledáčku dalekohledu byla nádherná. Obloha byla posetá hvězdami, a tak jsme se domluvili, že vyrazíme ráno a při té příležitosti počkáme na východ slunce. Dnes ráno jsme vstali v půl třetí a odjeli na kopec. Bohužel počasí si s námi krásně zalaškovalo. Nejdříve byly temné mraky a později se nad krajinou začal vznášet mlhavý opar. Z komety sice nebylo nic, ale pozorovat probouzející se krajinu v mlhavém oparu nebylo také k zahození. Navíc se na východě vyjasnilo a mohli jsme spatřit Venuši, která ozářila ranní oblohu svým jasem. Přes oblaka vystupovaly krásné červánky a sem tam bylo slyšet probouzejícího se ptáčka. Padající rosa a zvedající se vítr, maličko romantiku narušovaly, protože jsme pociťovaly chlad, ale nedaly jsme se zastrašit. Snídani jsem naservírovala, jen jsme neseděli v trávě, ale oprášili jsme campingové židličky se stolkem, které s námi už něco prožily. Zahřála nás horká káva a okouzlující nádhera vycházejícího slunce. Domů jsme přijeli v době, kdy odjíždím vlakem do práce. Chvíli mě napadlo nejít vůbec spát, ale nakonec zdravá únava zvítězila. Usnula jsem než jsem dolehla a čtyři hodiny spala jako, když mě do vody hodí. Po dlouhé době jsem se báječně vyspala:-). Tak jsme si snídani při východu slunce natrénovali, vychytali mouchy a příště vyrazíme dřív a budeme doufat, že příroda a okolnosti nám budou nakloněni, abychom si tu romantiku vychutnali ještě víc. Rija

P.S. První dvě fotky jsou z pondělí 20. 7. kolem jedenácté večer. 

                                            

     

Čtyřlístky pro štěstí

Taky máte pocit, že letošní rok je nějaký prapodivný. Vše je najednou jiné, než jindy. Navíc i počasí si s námi pěkně pohrává. Deště je víc než jiné roky a i teploty nedosahují tropických výšin, ale mě to vyhovuje. Jen jsem víc unavená a bez energie. Netuším, kam se poděla moje vitalita, ale na druhou stranu, jak nikam nespěchám a vše dělám spíš krokem hlemýždím, tak si vychutnávám, i takové obyčejné minuty života. Oči vidí to, čeho si dřív nevšímaly. Nejspíš proto se mi podařilo během pár minut prožít zážitek, jaký jsem ještě nezažila. Před časem jsem šla pověsit prádlo a protože jsme měli přerostlý trávník, tak jsem dostala chuť projít se bosky a zchladit chodidla v rosou pokrytém jetelíčku. Nemáme žádný anglický trávník, ale ten náš je plný jetele, sedmikrásek, rozrazilu, mochničky a další planých kytek. Jen jsem zabořila nohy do trávy, tak se mi vybavila vzpomínka z dětství, jak jsme jako děti hledaly čtyřlístky. Jen tak z legrace jsem sklopila hlavu, že se podívám, zda nějaký čtyřlístek nenajdu a můj zrak dopadl zrovna na čtyřlístek. Ohýbám se, že si jen utrhnu a co nevidím, další a vedle další a další. Dokonce jsem našla i pětilístek. Během chvilky jsem měla pěknou kytičku. Každý čtyřlístek jsem uložila mezi papíry a dala si je na památku vylisovat. Čeká mě snad tolik tolik štěstí? Uvidíme. Rija

Kometa

Vůbec se mi nechce věřit, že máme půl července za sebou. Nevím proč, ale zdá se mi, že od určitého věku nemá den 24 hodin, ale zkracuje se. Není přeci možné, aby čas letěl tak zběsile. Ráno vstanu a než se dvakrát otočím je večer, někdy i pozdní večer a jsem ráda, že si jdu lehnout. Neřekla bych, že oplývám přílišnou aktivitou, ale občas se některý den vymyká mým zvyklostem. Už dlouho jsme nepozorovali žádný nebeský objekt a přítomnost komety na obloze byla tou nejlepší příležitostí. Navíc nám přálo i počasí, výjimečně bylo jasno. Tentokrát jsme do týmu přibrali i mou maminku. Bylo docela teplo, tak jsme ji vytáhli na pozorování. Jen nám chvíli trvalo, než jsme našli vhodné místo, kde rozdělat techniku. Zkoušeli jsme nedaleké letiště, ale po pár minutách nám začaly vadit stromy. Nakonec jsme vyrazili na nedaleký kopec, který se tyčí, jako dominanta, nad mou rodnou obcí. Kdysi na něm byla vojenská hláska (proto je zažitý název kopce Vojenský). Málokdo asi ví, jak se kopec jmenuje doopravdy. Naštěstí se na kopci pěstují vinice a na vrchol vede krásná cesta. Výhled byl úžasný. Na východě Pálava, na jihovýchodě Mikulov, na západě Hrušovany a na severu Drnholec. Prostě nádhera. Než jsme se dočkali komety, tak jsme si prohlédli Jupiter a Saturn a nakonec jsme se dočkali i vytoužené komety. Jen to, že ji člověk vidí pouhým okem stálo za tu nádheru. V záři nočních světel jsou vesničky nějaké víc tajemné, kouzelné, prostě úžasné. Přestože jsem svou večerku protáhla o víc jak dvě hodiny, tak únava na mě dopadla až za dva dny, ale stálo to za to. Teď jen, abychom se dočkali další jasné oblohy, protože bychom chtěli pozorovat kometu ráno a zároveň si počkat na východ slunce nad Pálavou. Rija

Romantické ráno

V pátek jsem opět musela do práce vlakem. Na dojíždění jsem zvyklá, až na pár let, kdy jsem byla na mateřské nebo bydlela v místě zaměstnání dojíždím od svých devíti let. Vlakem jsem začala jezdit ve čtrnácti a mám na jízdy do školy a ze školy spoustu krásných vzpomínek. Dokonce jezdím ze stejného nádraží jako tenkrát. Jen dnes není nádraží tak krásné, jako před třiceti lety. Občas se mi stane, že jsem na nádraží sama a těch pár minut do příjezdu vlaku pozoruji okolí. Ze zastávky se dívám na pole, vinohrady, silnici a když mám štěstí, tak spatřím i nějaké zvíře. Srnky sleduji skoro pravidelně. Tentokrát jsem zahlédla dvě v obilí. Letos je dost vysoké, tak jsem v dálce zahlédla jen uši a kousek hlavy. Po chvilce se hlavy ztratily v obilí. Docela mě překvapilo, když se jedna srna objevila kousek přede mnou a upřeně mě pozorovala. Nechala mě bez hnutí vytáhnout fotoaparát a když jsem ji chtěla vyfotit, tak začala pomaličku překračovat koleje a přecházela klidným krokem na druhou stranu. Jen mě mrzí, že se mi v té rychlosti nepodařilo pořádně zaostřit a srnku mám rozmazanou. Cestou do práce jsem si vybavovala upřené oči srnky, že jsem málem přehlédla volavku, která stála nehnutě v Dyji a pozorovala. S tou jsem měla větší štěstí, krásně mi zapózovala mi, než se rozhodla zmizet v trávě. Hned má člověk hezčí den, když se mu ráno přihodí něco pěkného. Rija