Vezmeš mě sebou?

Od té doby, co náš život obohatila přítomnost našeho plyšáčka Nelinky, vnímám spoustu okamžiků v našem životě úplně jinak. Vždycky jsem si myslela, že zvíře je schopno poslouchat jen určité příkazy a dělá, co ho naučíme. V našem případě je všechno obráceně. My děláme to, co nás naše zvíře naučilo:-). Je neskutečné, čemu všemu ta němá tvář rozumí a jak si nás dokáže omotat kolem prstu. Nejvíc mě překvapuje, jak vycítí, že se doma něco děje. Je neklidná když uklízím a pobíhám po domě a je naprosto mimo, když vytáhnu kufry a začínám balit. Dřív jen pobíhala po domě a motala se mi pod nohami. Dnes svůj neklid dotáhla k dokonalosti, leze nám do kufru. Dnes jí sabotování balení vydrželo opravdu hodně dlouho. Nejdříve si ustlala manželovi v zabaleném kufru. Když jsem přešla k balení svého, zabrala celou volnou polovinu kufru a odmítla se z ní vystěhovat. Nakonec s něm usnula. Takže jsem si udělala hromádky a zabalila až teď. Myslím si, že jediné čím si její naštvanou dušičku pokaždé udobříme, jsou chvíle strávené u babičky. To mi připomíná děti, když jsme jim řekli, že jedou na prázdniny k babičce. Naprosto stejné reakce má i Nelinka. Okamžitě kroutí ocáskem, štěká a běhá po domě. Takže mám konečně sbaleno a zítra ráno vyrážíme na dovolenou. Rija