První a zároveň poslední letošní výlet

Přestože se na pár dní ochladilo a ranní teploty klesají dost hluboko pod nulu a denním se moc vylézat nechtělo, tak je vidět, že sluníčko se snaží a v místech, kde svítí a není stín se dalo krásně pobývat i v uplynulých dnech, jen na zahradní práce to moc nebylo. Proto jsem se držela víc doma. Začala jsem si dělat pořádky ve fotkách a ve svých chaotických albumech. Fotím ráda, hodně, ale při ukládání fotek nemám systém, takže ve fotkách mám fakt děsný zmatek. Využívám volných chvilek a snažím se nějak logicky obrázky uspořádat. Úplnou náhodou jsem narazila na fotky, našeho letošního prvního výletu a zároveň i posledního. Koncem února jsme si neplánovaně udělali výlet do Strakonic. Ano, máme to trošku z ruky, ale manžel si jel pro nový dalekohled, aby mohl lépe fotit hvězdnou oblohu. V pátek večer si koupi domluvil a v sobotu jsme vyrazili. Byla to taková rychlovka, ale i tak jsme se stihli maličko projít po Strakonicích. No a protože jsme byli prozřetelní a ráno Nelinku odvezli k babičce, na prázdniny, tak jsme s návratem nemuseli pospíchat. Cestou ze Strakonic jsme se zastavili v malé vesničce kousek od Třeboně. Místo, kde se narodila manželova maminka a manžel tam jako dítě trávil pár dní o prázdninách. Je to typická jihočeská vesnička se spoustou malebných domečků. Jen škoda, že koncem února se ještě brzy stmívá, tak do Třeboně už jsme dojeli dost za šera. Naštěstí tma nebyla překážkou, abychom si nedali v místní restauraci nějakou rybí specialitu. Co jiného si také dát v Třeboni. Domů jsme se už vraceli za tmy, ale den se nám moc podařil. A to jsme ani nevěděli, že to bude na delší dobu poslední výlet. Rija

Pořád se něco děje

Z měsíce března zbývá pár desítek minut, duben ťuká na dveře, venku se střídají roční období, manžel s netrpělivostí sleduje vteřinovou ručičku, zda student stihne včas odevzdat maturitní projekt, kočky vyrazily na lov a pes únavou a stresem z dnešního dne usnul. Vzhledem k tomu, že nefungují ani psí kadeřníci, tak se panička pokoušela o jarní střih a náš psí mazlíček utrpěl šok z toho, co mu to doma dělají. Po nějaké chvíli jsem stříhání nechala, aby domácí mazlíček neutrpěl nějakou psychickou poruchou. Chudinka neví, že ji zítra čeká pokračování a koupel. Konečně vidí a čumáček vypadá jako čumáček. Dnes jsem byla opět v práci. Úkoly dne stihla splnit a doma v zásobách našla další látku, kterou lze použít na polštářky. Máša neustále dochází domů, aby okupovala pohovku. Co kdybychom ji náhodou chtěli vyměnit. Ve volných chvílích tvořím výzdobu. Cestou z práce mi manžel zastavil v zahradnictví. Špatná trasa, jezdit kolem otevřeného zahradnictví. Nakoupeno pár kytiček a splněn další sen - mám převislý modřín. Ještě přečkat zítřek a hurá na zahrádku. Zatím to u nás sice vypadá jak na staveništi, ale pořád lepší, když dělám binec venku, než když doma uklízím, alespoň je ode mě na chvíli pokoj. Takhle nám ubíhají dny a vše je zatím v pořádku. Doma jsme se nezabili  a zatím žijeme. Rija

Jarní

Konečně se venku udělalo příjemnější počasí. Nefučí ledový vítr, sluníčko opět hřeje, tak mě začala pálit židle pod zadkem, jak říkávala babička, když jsme byli s bráchou malí a při nemoci opadly horečky a už nás to v posteli nebavilo. Za těch pár dnů, kdy byla venku zima, jsem zvládla vycídit celý dům, vyházet další zbytečnosti a prudit manžela, který dostával přímo alergii, když viděl hadr a kbelík. Určitě i on je nesmírně rád, za oteplení. Vzala jsem vodítko, foťák a roušku a šla se pokochat jarem. Po mrazících, které u nás v minulých dnech uhodily je většina kvetoucích keřů spálená. Špendlíky se tváří, že to přežily v pohodě, ale při bližší prohlídce jsou vidět hnědé středy květů. Možná by to přežily ty květy, které ještě nejsou úplně rozvinuté, ale vzhledem k tomu, že o víkendu má teploměr zase šplhat přes dvacet stupňů a příští týden přijdou opět mrazíky, tak tomu moc nevěřím. V místech, kde jsou keře chráněné, květy vypadají dobře a sluníčko vylákalo na pastvu motýly, kteří se kolem keřů hemžily v barevných paletách. Bohužel zachytit tu krásu není vůbec jednoduché. Zvlášť, když jsem slepá jak patrona. I zahrádka se krásně probouzí a začíná se oblékat do barev. Škoda jen, že jsem se nestihla pořádně pokochat rozkvetlým kdoulovcem. Ten mrazíky hodně utrpěl. Dokonce i zlatý déšť utrpěl. V těchto dnech jsem vděčná za zahrádku. Zakleknu k záhonu a přestávám vidět a slyšet a kutám a kutám. Večer si sedneme se skleničkou vína, opékáme buřty a kocháme se západem slunce (dokud to ještě jde, protože za naší zahradou se staví dům, tak jsem zvědavá, kolik ze zapadajícího slunce uvidíme) a samozřejmě pozorujeme noční oblohu. V těchto dnech je krásně vidět srpek měsíce v konjunkci s Venuší. Dnes už se začíná maličko rýsovat i skalka, tak snad v nejbližších dnech ji zdárně dokončím. Jen místo mrazíků by byla potřeba voda.  Zem je šíleně suchá. Jdu připravit oběd a potom hurá na zahradu. Práce a vlastně i zábava na mě už čeká. Mějte prima poslední březnovou neděli. Rija

Panský dům

Před časem se mě jedna známá ptala, jestli umím odpočívat. Netuším, jak ji něco takového napadlo. Sama o sobě si myslím, že jsem dost pohodlná a líná. Přemýšlela jsem, jak vlastně odpočívám? Nejsem klasický případ hospodyňky, která stojí hodiny u sporáku a vyvařuje. Mám ráda rychlá jídla, pokud možno v jednom hrnci. Ušetřený čas využívám k jiným činnostem, od jara do podzimu na zahrádce. Zjistila jsem, že pro mě je relaxace i když celý den sedím u šicího stroje. Je však doba, kdy se potřebuji vypnout úplně a to většinou sednu ke knize a čtu. V lednu jsem přečetla dvě knihy a hned jsem si vzala do rukou další knihu. Byla to trilogie Panský dům a musím říct, že jsem všechny tři díly doslova zhltala. Děj se odehrává v Německu před první světovou válkou, během války a ještě ve dvacátých letech minulého století. Knihy jsou moc hezky napsané a od čtení se nedá odejít. Od stejné autorky na mě v knihovně čekají další díla a pokud bude karanténa pokračovat, tak se pustím do dalšího čtení. Rija

Sběratelská výzva

Před časem jsem na blogu u Marty objevila příspěvek, ve kterém dala námět na Sběratelskou výzvu. Hned mi hlavou proběhlo pár nápadů, o čem bych mohla napsat. První moje myšlenka byla na období, kdy jsem asi ve třetí třídě začala sbírat ubrousky. Byla to jediná cílená sbírka v životě. Všechno, co můžu nazvat sbírkou, bylo neplánované a přišlo ke mě tak nějak náhodou. Asi největší mojí sbírkou jsou medvědi. Takhle sbírka začala úplnou náhodou, když jsme rekonstruovali chalupu, tak jsem na internetu viděla obrázek z chaloupky jedné dívčiny, která měla v košíku posazené plyšové medvídky. Zatoužila jsem dát si do naší chaloupky jednoho takového medvídka. Když jsem tenkrát před dvanácti lety o tom řekla manželovi, tak si skoro zaklepala na čelo, že skoro v mých čtyřiceti letech , chci plyšového medvídka:-). Škemrala jsem tak neodbytně, že mi Ježíšek tenkrát skutečně přinesl medvídka. Jenže ne takového sběratelského a v retro šatičkách, ale obyčejného, malého plyšáčka, který byl navíc v balíčku s čokoládovými bonbonami. Prostě obyčejný plyšák. Jenže za nějaký čas přišel další a další a postupem času přibyly i ty sběratelské. Od té doby si medvídky vozím i ze zahraničních dovolených. Mám z Francie, Dánska, Rakouska. Jednoho medvěda mi kamarádka přivezla dokonce ze Švýcarska. Navíc, už nemám medvědy jen plyšové, ale různé figurky, svíčky a dokonce jako přívěšky na krk a náušnice. Z jednoho výletu jsem si dovezla medvídka jako hodinky. Jsou u nás doma prostě všude. To je asi největší moje sbírka. A kolik, že mám vlastně medvídků? Teď jsem nějakou dobu nepočítala, ale je jich něco kolem dvou stovek:-). Za další sbírku můžu považovat domečky, nebo třebas puntíky, které jsem ukazovala v předchozím příspěvku nebo věci s motivem levandulí. Jinak bych doma našla spoustu svíček, které můžu považovat za další sbírku. Určitě by se toho tady našlo víc, co bych mohla považovat za sbírku. Vždy se mi objeví jeden dva kousky něčeho, co se mi líbí a pak se to zvrtne, začnu dostávat dárky ve stejném stylu a už to je. Není to cílené.

Tento byl první