Toulání po lesích berounských - den druhý

Ve středu ráno jsme vyrazili na kolech, podél Berounky směr Praha. Cíl nebyl žádný, kam dojedu, tam pojedeme. Jakmile sjeli k řece, tak jsem byla unesena nádherou přírody. První zastávka byla na zámku Dobřichovice. Nemohla jsem odtrhnout oči od nádherného jezu a spousty ptactva kolem. Cesta nám utíkala podél Berounky. Z jedné strany voda, skály a z druhé strany chatová osada. Občas jsem zahlédla krásně upravenou zahrádku. Projížděli jsme kolem Kazína. Všude byl takový klid a pohoda. Čas plynul, jako voda v řece. Projížděli jsme přes Černošice, kde mě zaujal krásně opravený Blukský vodní mlýn. Nejvíce mě cestou okouzlily úžasné dlouhé jezy. Kousek od jezu byla řeka plna kamení, mezi kterými se procházelo vodní ptactvo. Poslední zastávkou byl Radotín, s krásným kostelem svatého Petra a Pavla. Tam naše cesta měla původně končit a chtěli jsme se vrátit zpátky. Nakonec jsme dojeli až k soutoku Berounky s Vltavou. Přes řeku jsem zahlédla zbraslavský zámek a jeli jsme si ho prohlédnout z blízka. Krásná, monumentální stavba. Žaludek nám naznačil, že je čas oběda, tak jsme zajeli do první restaurace, kterou jsme potkali. Až teprve při odchodu z restaurace, jsem si všimla jejího názvu "Škoda lásky". Dům kde žil Jaromír Vejvoda. Jak jsem se později dočetla, hostinec vlastnil jeho tatínek. Změnili jsme maličko zpáteční cestu a díky tomu, jsem mohla nahlédnout do zahrady zbraslavského zámku a na vlastní oči tak spatřila kostel sv. Jakuba Většího, kde jsou uloženy ostatky posledních Přemyslovců. Zpáteční cesta byla dost dobrodružná, protože se hnala bouřka. Měli jsme štěstí, že jsme se mohli schovat u jednoho občerstvení a přečkat tak v suchu a klidu déšť a vichřici. Využili jsme chvilky klidu a popojeli kousek dál a opět se museli schovat. Na pokoj jsme dorazili bez ztráty kytičky. Těch pár kapek, co na nás dopadlo, hned uschlo. Nakonec jsme ujeli 46 km. Viděla jsem toho moc a jízdu jsem si užila. Jen mě to tak unavilo, že jsem usnula, ani nevím jak. Rija