Pod toskánským sluncem - příjezd

Málokdy plánujeme dovolenou dopředu. Většinou se rozhodujeme pár dnů před. Letos jsme ale plány měli. Nějaký čas jsme uvažovali o cestování po Rakousku. Máme ho kousek a moc ho neznáme. Jak jsme tak přemýšleli, kam vyrazíme a co bychom rádi viděli, tak jsme skončili v našich milovaných jižních Čechách:-). Našli jsme si klidné místo s pěkným hotýlkem a těšili se, až vyrazíme. Nevím, co se stalo, ale ze dne na den mi manžel oznámil, že ubytování zrušil a vyrážíme do Itálie, do Toskánska. Před pár lety jsem tam moc chtěla, ale až do teď se mi nepoštěstilo vidět alespoň kousek Itálie. Nastal čas, aby se mi splnil další sen. Vyrazili jsme hodinu po půlnoci minulé pondělí. Když začalo svítat projížděli jsme rakouskými Alpami. Byla to nádherná podívaná. Jakmile jsme opustili italské Alpy otevřely se před námi nekonečné pláně. Takovou rovinu jsem snad ještě neviděla. Kam oko dohlédlo samá pole a louky. Všude kvetoucí slunečnice, obilí a sem tam domek. Hned první kostelní věž mě utvrdila, že jsme skutečně v Itálii a že se mi to nezdá:-)). Ubytovaní jsme byli kousek od Pisy, kam jsme dorazili brzy odpoledne. Když jsem došla k Náměstí zázraků zamotala se mi hlava. Nejen z pohledu na Šikmou věž, ale i na katedrálu vedle. Přestala jsem vnímat i horko, které nás obklopovalo. Prošli jsme se kolem náměstí. Chvíli jsem přemýšlela, jestli se mi to vše jen nezdá. Ubytovaní jsme byli kousek od Pisy a pokoj byl nádherný. Skoro větší, než náš dům:-). Než jsme se uložili k spánku, jeli jsme ještě okouknout moře. Nevěřila jsem svým očím, když jsem v každé příkopě, u polí i cest viděla obrovské keře oleandrů. I u penzionu jsme měli jeden obrovský červený keř. Kromě oleandrů mě učarovaly i borovice kamenné. Jejich obří zelené deštníky, byly naprosto fascinující. Plná dojmů jsem ulehla a usnula s vidinou nadcházejících dnů i zážitků. Rija