Ježek

 Vyrostla jsem na malé vesnici, kousek od hranic. Místo bohem zapomenuté, ale krásné. Většinu času jsem jako dítě strávila venku, někde v přírodě. Při jarním tání jsme se brouzdaly v rozvodněné řece, v létě se toulaly v malém hájku, o kterém jsme si myslely, že je to největší les na světě, na podzim pouštěly na polích draky a v zimě chodily domů zmáčení, když pod námi praskl led na malém potůčku. Pořád v centru úžasného souznění s přírodou, odřená kolena, mokré boty a pusu špinavou od planého ovoce. Dodnes miluji trpké trnky, nebo sladké špendlíky. Potom nastalo období, kdy mě víc zajímal svět mimo naši malou vesničku. Všechno, tam venku bylo úžasné, kouzelné a omamné. Příroda byla odsunuta na vedlejší kolej, nebyla důležitá. Na chvilku jsem se k ní vrátila, když byly děti malé a bylo potřeba jim ukázat, jak vypadá kos, vrabčák nebo prozkoumat, kdo to dupe večer v trávníku. Poslední roky jsem se skoro vrátila do míst, kde jsem vyrůstala. Procházky s Nelinkou jsou skoro v místech, kde jsem chodila tenkrát. Objevuji věci dávno zapomenuté a ve vzpomínkách se začínám vracet zpátky. Užívám si klidu přírody. Pozoruji změny, roční období mě dokáží uchvátit stejně, jako malé dítě. Stojím u okna a sleduji, jak vítr ohýbá větve stromu před domem. Najednou si oči všimnou divoce se pohupující trávy. Čekám, co se objeví a z trávy vykoukne malý ježeček. Takové ježčí miminko. Utíkám pro foťák a chci zachytit ten okamžik. Mrně se nebojí, dostane hrst granulí a za odměnu mi věnuje pár vteřin svého pohledu. Co si tak asi myslí, to malé kouzelné zvířátko, které dokáže dělat hluk jako, kdyby se kolem domu prošel medvěd. Uvědomuji si, že musím zvětšit hromadu klestí, aby měli kde ježci zimovat. Kočky se s nimi budou dělit o granule, aby do zimy ještě nějaké deko přibrali a zimu přežili. No není ta příroda kouzelná. Rija