Sváteční procházka

Krásné sváteční dny přeji. Nejsem nějaký veliký milovník velikonočních svátků. Dokud byly děti malé, tak jsem si dny sváteční i před sváteční užívala s nimi, ale v současnosti jsou to dny jako každé jiné, až na to, že jsou čtyři dny volna (což letos není až tak podstatné, těch dnů mám o něco víc). Díky sluníčku a příjemnému počasí, trávím skoro všechny volné dny na zahradě. Pořád tam mám co dělat:-). Jediné, co z velikonočních svátků, poctivě dodržuji, je zvyk, že na Velký pátek se nemá hýbat se zemí. Takže nehýbám. Jen tedy včera jsem chodila po dvorku jak mlsný kocour a pozorovala místa, kde by se dalo něco nasadit, překopat, vytrhat a podobně. Manžel měl nejspíš strach, abych se mu nezbláznila (co by dělal s bláznivou ženskou), tak vymyslel výlet do přírody. Hledali jsme místo, aby nebylo moc daleko od nás a navíc místo, které neznáme. Nakonec jsme vybrali výšlap na Sealsfieldův kámen, v Podyjí. Místo, kousíček od Znojma. Zvolili jsme trasu podél hranice a už cestou jsem se mohla kochat. Projížděli jsme přes Jaroslavice. Netuším proč mě chátrající zámek tak fascinuje. Pokud se mi naskytne příležitost ráda se procházím kolem chátrajícího zámku. Má v sobě nějaké zvláštní kouzlo. Tentokrát jsme přijížděli z jiné strany, než obvykle a už z dálky byl zámek vidět. Stokrát fotografovaný a po sto prvé se mi podařilo zachytit z jiného pohledu. Po pár kilometrech se nám naskytl překrásný výhled na Znojmo. Také z jiné strany, než vídáme běžně. Cílem byla malá obec (dnes už součást Znojma) Popice. Díky situaci jaká je, panoval v obci neobvyklý klid. Po pár krocích jsme vstoupili na lesní cestu a užívali si klidu v přírodě. Sem tam nás sice minul nějaký cyklista a dva chodci, ale jinak jsme šli sami. Všichni dodržovali pravidla a nasazovali si roušky, když jsme se míjeli. Manžel tvrdí, že nám cesta trvá pětkrát déle, než ostatním, protože musím vyfotit každý kámen a spadaný list. No není až taková hrůza. Je to přeci procházka a to je od slova procházet se ne běžet. Na vrcholu byla větší kumulace lidí, ale zvládli jsme dodržovat i větší rozestupy, než dva metry. Před námi se otevřel obzor a my se mohli rozhlédnout po Podyjí a z výšky pozorovat řeku Dyji. Pro zpáteční cestu jsme zvolili jinou trasu, celou dobu se šlo lesem a až na dva cyklisty jsme šli úplně sami. Měli jsme možnost vychutnávat kouzlo ticha a klidu, které bylo všude kolem nás. Procházku jsme si úžasně užili a necelých sedm kilometrů v nohou nebylo také k zahození. Na zpáteční cestě jsme se na okamžik zastavili u překrásného jezu a nechali se okouzlit romantickým tokem Dyje. Když jsme na stejném místě byli před lety, tak voda byla plná užovek, ale tenkrát jsme tady byli až v květnu. Den jsme si krásně užili. Já jsem si odpočinula od zahrady a dnes můžu opět pokračovat. Rija