České Švýcarsko - den pátý

Dnes dokončím naše letošní dovolenkové putování. Program na poslední den dovolené byl jasný - Mariina vyhlídka. Po snídani jsme vyrazili do Jetřichovic, odkud jsme vycházeli na vyhlídku. Bylo celkem brzo, ale sluníčko už začínalo hřát, tak jsme pro jistotu napřed zašli do místního obchůdku, koupit ještě jedno pití a když už jsme tam byli, tak jsme si koupili na ochlazení zmrzlinu. Cestou mě uchvátily krásné chaloupky, které zdobí celý tento kraj. První rozcestník nám oznamoval, že vyhlídka je kousek. Jenže rozdíl je kousek po rovině a kousek do kopce. Když jsem viděla rozhlednu od parkoviště, tak bylo jasné, že musíme zdolat velké převýšení. Nejhorších bylo posledních 200m, to se šlo skoro kolmo a po schodech. Místy byla cesta vysekaná ve skále a kousek se šlo jen po takových dřevěných nášlapech a pod námi byla rokle. Pohled z vyhlídky byl úžasný, ale strach jsem měla příšerný. Začalo se nás na malém prostoru hromadit poměrně dost a byl problém sejít dolů. Rozcestník říkal, že brzy přijdeme k další rozhledně. Cesta byla krásná, místy moc úzká a pod vyhlídkou se scénář opakoval. Jen si myslím, že Vilemínina vyhlídka nebyla tak vysoká a dramatická. Cestou jsme míjeli ještě Rudolfovu vyhlídku, ale mě došly síly, abych vyšplhala na vrchol. Přestože jsme tentokrát ušli necelých deset kilometrů, měla jsem toho až nad hlavu a byla ráda, že sedím v restauraci se sklenicí studeného piva :-). Cestou zpět jsem si v autě odpočinula, takže jsme se zastavili na děčínském zámku. Ten nám jediný chyběl. První den jsme šly pod ním a parkem, ale nebyli jsme na zámku. Zaparkovali jsme pod zámkem a po pár krocích jsme míjeli obchůdek plný úžasných dekorací. Manžel už ani nic nenamítá, když se jdu podívat. Obchod byl plný úžasných blbostí a navíc zde byla spousta medvědů. Původně jsem si vybrala jen krásný domeček, na zavěšení do okna. Jenže manžel mi přikoupil ještě medvídka. Prý stejně z každé dovolené přitáhnu domů nějakého méďu, tak ať mám sbírku kompletní:-). No není skvělý: S méďou v ruce, jsme se vydali na prohlídku zámku. Zámek se nachází na skále, nad soutokem řeky Labe s Ploučnicí. Přicházeli jsme k zámku tzv. Dlouhou jízdou. je to 270 m dlouhá ulice sevřená slepými arkádami a člověk má pocit, že ho zdi zavalí. Představovala jsem si, jaký to musel být zvuk, když stejnou cestou projížděla například jízda na koních nebo nepřátelské vojsko. První zastávka byla v růžové zahradě. Přede mnou se objevil úžasný prostor plný nádherných záhonů růží a vše kolem mě neskutečně omamně vonělo. Růžovou zahradu uzavírá gloriet. Gloriet zdobí sochy a zajímavé schodiště. Momentálně se opravuje, ale všimla jsem si, že by se dalo od něj projít na náměstí ke kostelu Povýšení svatého kříže. Z druhé strany se dá projít do zámecké zahrady, plné kouzelných zákoutí, květin a zdobí ji čínský (nebo taky čajový) pavilon. Přes hradní příkop jsme došli až na samotné nádvoří. Prošli jsme se, v zámecké kavárně poseděli u šálku kávy a unaveni odjeli na pokoj. Tím jsem si myslela, že pro dnešek je chození víc než dost. Po sprše a krátkém odpočinku, jsme ještě vystoupali k zámečku na Pastýřské stěně a sešli k Labi. Pobytem v Děčíně, jsme se rozloučili ve stejné restauraci, jako první den. Další den jsme se s městem rozloučili a vyrazili domů. Původní náš záměr byl, zastavit se na zpáteční cestě v Praze, což už jsme nedali. Byla jsem ráda, že sedím a nic nemusím. Prahu dáme někdy příště. Rija