Tvůrčí víkend

Uplynulý víkend patří k těm, na které se jen tak nezapomíná. Od pátečního podvečera až do nedělního dopoledne jsem byla na srazu s partou úžasných a hlavně šikovných ženských. Je neuvěřitelné, že letos to bylo už po deváté. Každý rok se šije a občas se přidá i nějaká jiná ruční práce. Nechybí pravidelné sobotní nájezdy do zahradnictví v okolí. Rok od roku je to horší, vozím domů, čím dál větší množství rostlin. Nechybí legrace a spát se chodí zásadně zítra. Tentokrát jsem si říkala, že spát zítra nedám. Dala a ani moc velký problém mi to nedělalo. Prostě se při práci a zábavě na čas zapomíná. Letos přišla jedna kamarádka s nápadem, že nás naučí vyrábět krabičky z kartonu a potáhnout látkou. Říkala jsem si, že u mě je snaha odkázána k nezdaru. Vybrala jsem si látku, zabalila kufr a manžel mě odvezl na místo určení. Velké vítání, povídání u šálku kávy. V šest kamarádka zavelela, jde se řezat karton. Nejdříve jsem se do toho moc nehnala, ale po ujištění, že i blondýnu to naučí jsem šla krájet a stříhat. Měla jsem v plánu udělat, co nejvíce fotek. Na to už nedošlo. Závity v hlavě jely na plné obrátky a po prvních zdárných vlaštovkách, jsem se do práce tak zakousla, že jsem přestala vnímat svět kolem sebe. Kolem půl jedné ráno stála přede mnou na stole krabička. Sice má své mouchy, ale stála. V sobotu dopoledne jsme objely místní zahradnictví a poprvé jsme se musely i vrátit a nákup vyložit, abychom mohly pokračovat. Ačkoliv kamarádka má perfektně zmáknutou logistiku ukládání rostlin do auta. Tentokrát i při dobré snaze je tam narvat, jsme to raději otočily. Ani občasný déšť nás neodradil a kupodivu ani neochudil o legraci. Už ani netvrdíme, že nám to nevadí, že si nás stejně za rok nikdo pamatovat nebude. V jednom zahradnictví nás už zdravili a vítali, že už je to zase rok:-))). Zvládly jsme i návštěvu obchůdku z kreativními potřebami a skoro všechny jsme na doporučení kamarádky nakoupily štětce, pravítka, molitanové válečky a další nutné potřeby k tvoření. Po obědě a malé pauze u kávy a načerpání sil jsme se pustily do druhé krabičky. To už taková legrace nebyla. Při přípravě dílů jsem pojala obavu, že to tentokrát taková legrace nebude. Navíc jsem neustále jsem něco ztrácela, nacházela a hledala. Ve chvíli, kdy jsem začala hledat brýle, kamarádky pojaly podezření, že jsem si je určitě přilepila ke kartónům. Naštěstí, po chvíli pátrání se brýle objevily. Bez brýlí se brýle špatně hledají. Tentokrát byla krabička o něco složitější a chvílemi jsem se ztrácela při pokynech, co s čím slepit, co a kde odstřihnout. Ani občasné nezdary a zmatek nám nezabránily, abychom se u toho úžasně bavily. Kamarádka- lektorka nás musela sice usměrňovat (asi z obavy, abychom někde nenechaly kus prstu a hlavně, abychom vše stihly do odjezdu), v půl druhé ráno přede mnou stála opět krabička. Nevěřily byste, kde všude jsem měla lepidlo a nejen já. Kamarádka nám dnes ráno oznámila, že měla lepidlo i ve vlasech, čímž nám vyjasnila, proč jsme ke konci měly obavy, že budeme mít málo lepidla. Ona si z něj totiž udělala tužidlo na vlasy. Opět se nám víkend vydařil a už se těším na další. Přijela jsem domů unavená, ale spokojená. Už mám objednané kartóny, další nůžky i lepidla. Látek mám doma dost. Kytky čekají na nasazení. Holky moc vám všem děkuji, za vše. A za rok opět na shledanou. Rija