Pod Lysou horou

 Probuzení do sobotního rána bylo příjemné. Na stromě zpívali kosi svou pravidelnou ranní písničku, abych konečně vstala. Obloha plná těžkých oblaků, což mi vůbec nevadilo, protože můj obličej se začíná nápadně podobat pleti amerických Indiánů:-)))), tak pár dnů bez slunce uvítám. Ranní káva v zimní zahradě chutnala výborně. Ještě krátké protažení v houpačce v obložení mazlíčků a skok rovnýma nohama do pracovních bot a hurá na zahrádku. Plevel stále vítězí, ale boj nevzdávám. Po obědě změna plánu. žehličkou v ruce jsem přejela pár čerstvě vypraných triček a začala chystat kufr na cestu za letními zážitky. Vzpomněla jsem si, že musím stáhnout fotky z foťáku, aby na dovolené nedošlo místo (to je můj veliký problém). Při prohlížení fotek jsem narazila na obrázky z červnového víkendu v Beskydech. Úplně mi uniklo, že jsme v půlce června byli na Ostravici. Ubytování ¨bylo krásné, přímo v lesích a kousek od cesty na Lysou horu. Manžel toužil na ni opět vystoupat. Po pár krocích, mi začínalo být jasné, že jsem naprosto z formy. Cítím to na sobě již delší dobu, že nejsem ve své kůži, ale v horách mi bylo vše jasnější. Nakonec jsem došla pod Lysou horu a tam se otočila zpět k hotelu. Pokochala jsem se úžasnými výhledy na okolní krajinu a pomalými kroky jsme šli zpět. Vyšlo nám to tak akorát. Kousek od chaty začalo bouřit a pár kroků od recepce se spustil šílený déšť. Při představě, že bychom se šplhali na vrchol a cestou zpět nás v lese zastihla bouřka, tak jsem umřela strachy. Možná to tak mělo být. Ani mě nemrzí, že jsem nevylezla až na vrchol, jsem spokojená s 12 km, které jsem v těch kopcích ušla. To stoupání jsem v nohách cítila ještě pár dní. Raději budu vyhledávat méně náročná místa. Ale i přes tento nezdar zůstanou Beskydy mou velikou láskou. Rija