Podzimní procházka

Dnes jsme přijeli z práce o něco dřív, než je zvykem, tak jsem přemýšlela, jak naložit z časem navíc. První, co mě napadlo, byl úklid. O víkendu jsem trošku lenošila s knihou, tak jsem si říkala, že to napravím. Jenže, než jsme přijeli domů objevilo se na nebi sluníčko. Sice takové trošku zapadající a rozmazané, ale bylo. Tudíž o plánu bylo rozhodnuto. Jen jsem si začala oblékat kalhoty, Nelinka okamžitě pochopila, co ji čeká a zbytek oblékání byl v poklusu. Přestože poslední týdny připomíná jezevce zakutaného v noře, jakmile uvidí vodítko, změní se v divokého šakala a není k utišení, dokud není venku. Původně jsem vyrazila jen k rybníku a zpátky, ale venku bylo tak krásně, že jsme se vydaly do polí. Děkuji za asfaltovou cyklostezku, protože dřív se po polních cestách nedalo tak daleko dojít, abychom obě nevypadaly jako čuňátka. Máme štěstí, že jen velmi zřídka potkáváme nějaké jiné lidi, tak Nelinka může běhat bez vodítka. Dnes jsme potkaly dva cyklisty a dvě běžce, takže pohoda. Neustále sebou nosím foťák, tak jsem se pokoušela zachytit pohodu odcházejícího dne. Hladina rybníka vypadala jako by byla ze skla. Čekala jsem, jestli se mi nepodaří zachytit nějakou rybu, ale dokud jsem měla foťák v pohotovosti hladina se ani nepohnula. Jakmile jsem foťák schovala, ryby začaly zvědavě vykukovat. Asi se styděly a nechtěly se fotit. Je vidět, že je stále teplo a vlhko, protože cesta byla lemována houbami. Ty se nestyděly a krásně mi ukazovaly své kloboučky. Věděly, že jim nebezpečí nehrozí, protože bezpečně poznám babku a muchomůrku. Sem tam jsem narazila na osamělý kvítek, který ještě poskytuje nektar včelám nebo útočiště broučkům. Venku bylo tak úžasně, že nebýt toho, že Nelinka chtěla zpátky, tak dojdu až za tmy. Takovou procházku jsem už moc potřebovala. Poslední dobou na mě vše kolem padá. Někdy je fajn trošku pozměnit plány. Rija