Na kole za poznáním - den druhý

Nedělní ráno nás přivítalo oblačným nebem, které slibovalo déšť, jak nám oznamovala předpověď. Klasika, jsme na dovolené:-). Ale ani mraky nás neodradili od nápadu, dojet na kole na zámek Kuks. Byla jsem tam před 21 lety s rodinou na dovolené, ale pamatovala jsem si jen Braunovy sochy. Polohu penzionu jsme vybrali opravdu dobře, protože jsme po silnici ujeli jen pár metrů a byli jsme na polní cestě, po které to bylo na cyklostezku taky jen pár metrů. Skoro celá cesta, až na Kuks vede podél Labe. Jen na dvou místech jsme přejížděli silnici a kus cesty se jelo v polích, kousek od vody. Začátek cesty se vyvíjel dobře i pro mě, která letos neměla moc natrénováno. Rovinka, mírný větřík od vody, příjemný chládek, jen zlověstné mraky nad námi. Idyla se po pár kilometrech změnila v dobrodružství. Po nějakých třinácti kilometrech mě začalo zlobit kolo, konkrétně šlapátko. Jak jsme zjistili, ani jeden nástroj, co jsme vezli sebou, nefungoval. Takže nastal asi 15 km horor, jestli vůbec dorazíme k cíli. Celou cestu musel manžel uvolněné šlapátko dotahovat prsty, takže po pár kilometrech se opět uvolnilo. Nakonec jsme do cíle dorazili a přemýšleli, co dál. Měli jsme štěstí, potkali jsme mladíka, který si opravoval motocykl a měl ten správný nástroj a dokonce ho manželovi prodal:-). Hurá, mohli jsme se kochat pohledem na Špitál. Do kopce mi vytáhl kolo manžel, protože já byla ráda, že jsem tam vytáhla jen svou maličkost. Jsem letos opravdu dost formy, protože jsem nahoře dýchala, jak maratonec, který se v cílové rovince utrhl a s vypětím sil doběhl do cíle. Já na tom byla mnohem hůř, myslela jsem, že jsem cestou na vrchol ztratila plíce. Navíc začalo drobně mrholit a my byli rádi, že jsem v restauraci Na sýpce, našli dvě volná místa. Začalo bouřit a hnala se bouřka. Než jsme se naobědvali a vypili kávu, už jen drobounce mrholilo a mohli jsme vyrazit na prohlídku Braunových soch a bylinkové zahrádky. I přes padající kapky jsem se pokochala spoustou rozličných druhů bylinek a léčivých květin. Zjistila jsem, že i v mé zahrádce se nachází poměrně dost rostlin, které jsem viděla. Prošli jsme se kolem soch cností a neřestí a pokoušeli se uhodnout, co znamenají. Neřesti nám šli mnohem lépe:-). Bohužel, jsme si to moc nevychutnali, protože mrholení přibývalo a manžel se bál o své kolo (to mé už by nikdo nechtěl:-) ). Měli jsme strach, že se rozprší ještě víc, tak jsme raději sedli na kola a vydali se na cestu zpět. Naštěstí po pár metrech déšť ustal a mraky poskytovaly příjemný chládek. Nějakou dobu to vypadalo, že je kolo v pořádku a zdárně dorazíme do cíle. Opak byl pravdou. Šlapátko má své nejlepší léta za sebou a já ho jízdou ještě více odrovnala, takže jsme nakonec zastavovali skoro, co dva kilometry, abychom ho dotáhli. Mě to až tak nevadilo, alespoň jsem mohla fotit a pozorovat přírodu kolem sebe. Nakonec jsme přeci jen úspěšně dorazili do cíle. Za odměnu (za trest), přeci jen jsem ujela 60 km, dostanu nové kolo. Jen vybrat to pravé pro mě. Rija