Stmelování kolektivu

Krásný nedělní večer. Jdu vás všechny moje milé pozdravit a poděkovat za milé komentáře. Mám v posledních dnech nějakou brzdu nebo co, dny jsou čím dál kratší a než se stihnu rozkoukat už jdu zase spát. Máme sice našlapané zelí v sudech, další várku leča ve sklenicích, ale jinak nic nestíhám. Mám pocit, že jen peru a žehlím. Chybí mi ještě kousíček, abych dokončila dáreček do výměny, který jsem měla odeslat nejpozději v pátek. O dalších úkolech ani nemluvím. Nevím čím to je, že se ten den zkracuje. Ještěže mám na rozveselení moje plyšáčky chlupaté. Stále jezdíme ještě v týdnu na chaloupku. Zkontrolovat zahrádku, posbírat rajčata a pomazlit se s kočkami. Nelinka se byla ve středu ostříhat, takže z ní je už krásná městská slečna, ale pobyt na chalupě ji mění v pořádné čuňátko. Každý rok touhle dobou se kočky začínají snažit dostat se za každou cenu do chalupy. A když proklouznou bedlivému zraku svých páníčků, uvelebí se Nelince v pelíšku. Překvapilo mě, že se po třech měsícících Šmudlince vybavil sací reflex a z Nelinky se stala kojná. Proti všem pravidlům uléhá do pelíšku a nechá Šmudlinku přisát k prsu. Ta pak mlaská a skutečně saje mléko. No a Micka se k nim přitulí a všechny svorně olíže. Když se vzájemně pomazlí, stoupnou si kočky ke dveřím a odchází do přírody.  No a já je uplácím dobrotkami, aby se jim u nás líbilo a nešly si hledat něco jiného. Takže než je vypustím ven, jdu jim nachystat do misek něco dobrého. Jenže pak překvapením volám na manžela, aby se šel kouknout, jak se nám ten zvěřinec rozrůstá. Naučil se k nám chodit kocour, možná si hlídá potencionální harém, asi neví, že Micka už koťata mít nemůže. Každopádně zabere místo na boudě a v pohodě a klidu se nechá pohladit a vezme si také dobrotku, za odměnu mi nechá u dveří myš (pochopitelně že mrtvou, jinak bych řvala jak najatá). No a kromě kocoura se k nám pravidelně každý rok vrací ježek. Zjistil, že kočičí granule se válí kolem boudy všude kolem. Šmudlinka se učí skákat na boudu a tak se podařilo párkrát katapultovat misku s granulemi. Většinu sní sama, ale jako dobrá kamarádka se rozdělí s ježkem. Samozřejmě ani já nezlstávám pozadu a vracím se do chalupy pro ještě jednu misku a sypu ježkovi. Nela už na kocoura ani ježka neštěká, prostě je bere za vlastní. Ale myslím si, že tento stav zvěřince mi už bohatě stačí. Sice manžel říká něco o ochočené veverce a nějakém ptáčkovi, ale já si myslím, že další zvířata už nechceme. Mějte se také tak rádi, jako naše zvířata a já jdu ještě nachvíli uchopit jehlu do ruky a dohnat resty. Pa Rija