Jen tak

Krásný středeční večer. Už se stalo takovým naším zvykem, odjíždět na chaloupku i uprostřed týdne.  Svádíme to na kontrolu a likvidaci odpadů, ale čím dál víc se těšíme na procházku v klidu a tichu. Kupodivu jen málokdy je cítit nepříjemný kouř z komínů, nejspíš u nás nikdo nepálí nic, co by neměl. Podle hranic se dřevem, které obklopují domy, asi všichni topí dřevem. Proto i večerní procházky mají své kouzlo. Zvlášť, když je jasná obloha a nebe je plné hvězd. Stačí dojít na konec obydlených míst, kde není tolik pouličních lamp a rozprostře se před vámi nádherný temný obzor ozářený milionem hvězd. Právě v zimním období je možno krásně pozorovat Orion a opět se na oblohu vrátil Jupiter. Prostě pohádka, která ve městě nemá takové kouzlo. Venku je ticho rušící jen naše kroky a sem tam je slyšet šramot, když se Nela snaží prodrat nějakým křovím. Miluji tyhle procházky podvečerní vesnicí. Bohužel se nedají zachytit v hledáčku fotoaparátu. Tím nechci říct, že procházky městem nemají své kouzlo. No pokud jdete rušnou ulicí, tak na tom není nic kouzelného, ale pokud máte štěstí na řeku nebo tichý kout, tak je vždy na co koukat. Včera mě například zaujaly plující labutě. Když jsem se zadívala pozorněji, hned se mi před očima objevil mnohem zajímavější obrázek. Kačeny stojící v řadě na břehu. Pohled na vzorně seřazené opeřence mi vykouzlil úsměv na tváři. V té chvíli mi bylo úplně jedno, zda mě někdo pozoruje, či ne. Důležité bylo rychle vytáhnout foťák z kabelky a zachytit ten moment daného okamžiku. Každý okamžik je jedinečný a už se nevrátí. Proto jsem ráda, když se mi občas takový okamžik podaří zachytit. Rija