Návrat do školních lavic

Minulý týden jsem se při venčení Nely zastavila u informační tabule a zjistila, že se u nás pořádá další zajímavá výstava. Tentokrát na téma "Škola v období 20. - 50. let minulého století. Hned jsem volala kamarádce, že bychom mohly opět navštívit muzeum. Samozřejmě souhlasila. Kdyby jste viděli rozlohu místního muzea, asi by jste se divili, jak je možné, že nám ty prohlídky pokaždé tak dlouho trvají. A že dneska bylo co prohlížet. Na prostraství muzea byla postavena ukázka třídy za první republiky a třídy z let padesátých. Některé exponáty si pamatuji ze svých školních let a některé máme jako památku po předcích. Vzhledem k tomu, že jsme v prostorách muzea byly sami, tak jsme se do výstavy ponořily opravdu hloubavě a vyzkoušely sezení v lavicích, psaní na břidlicovou tabulku (mimochodem docela makačka, aby na ní bylo něco vidět) a když už jsme si to užívaly, tak jsme se rozhodly, že zkusíme i psaní perem a inkoustem. Pustily jsme se do opisování textu. Psacími písmeny nepíši skoro třicet let a krasopisem jsem neoplývala ani jako malá, tudíž mě opisovaný text stál velké úsilí. No a protože jsme si to užívaly přesně jako ve škole, tak jsme se u psaní patřičně chychotaly a písmenka jsou roztřesené. Občas se mi podařilo perem pořádně zaskřípat. Ještě štěstí, že jsem neudělal kaňku. Ani ve svých více jak čtyřiceti letech jsem se psát perem nenaučila, protože jsem ruce měla od inkoustu úplně přesně jako tenkrát. Musím říct, že jsme si výstavu opět užily. A aby toho nebylo málo, tak jsem měla příležitost pochovat si nejmladší členku našeho spolku. Zatím sice z výstavy neměla rozum, ale smála se s námi taky. Musím přiznat, že už se těším na jakou zajímavou výstavu zavítáme příště. Takže se posaďtě a pojďte se se mnou vrátit v čase a zavzpomínat na vaše školní léta. Rija

Jak je vidět krasopis se už asi nenaučím, ale byla to legrace

To jsou krásné kukadla

I úsměv se podařilo vykouzlit