Ve středu jsme se probudili do nádherného slunečného dne. Obloha byla překrásně modrá, bez jediného mráčku. Hory kolem nás se ukázaly v celé své velikosti i kráse. Až se z té nádhery tajil dech. Původní plán byl navštívit Innsbruck, ale na poslední chvíli jsem zjistila, že skleníky v botanické zahradě jsou otevřené jen ve čtvrtek a to rozhodlo o programu dne. Jak se ukázalo později, bylo to dobré rozhodnutí. Jelo s k lanovce. Naším cílem se stal nedaleký vrchol Seefelder Joch, nadmořské výšce 2 064 m. Do výšky 1 760 m nás vyvezla pozemní zubačka. Jela dost pomalu, tak jsme si mohli vychutnávat úžasné horské scenérie. Zubačka nás dovezla k Bergrestaurant Rosshütte, kde byla restaurace, dětské hřiště a dá se odtud jít dál do hor, nebo k nedalekému jezeru Kaltwassersee. My se rozhodli jet lanovkou až k vrcholu Seefelder Joch. Velké túry už jsou u mě minulostí, tak jsem si cestu ulehčila. Před námi se ukazovala celá krása místních hor. Vrcholek hory je kousek od zastávky lanovky, tak nebyl problém k němu dojít. Ještě jsem v nohách cítila pochod k vodopádu a zpět, tak jsem si říkala, že se budu kochat krajinou jen v okolí lanovky. Pochopitelně mě lákal vrcholek Seefelder Spitze v nadmořské výšce 2 221 m. Když jsem viděla, ten kopec, tak jsem výšlap kategoricky zamítla. Jenže při kochání krajinou, jsme postupovali pomalými krůčky výš a výš. Občas si sedli, kochali se dalšími scenériemi, výhledy, rozkvetlými loukami, že mi ani nepřišlo, jak se pomaličku blížím k vrcholu:-). Při jednom odpočinku mi zrak zalétl k pasoucímu se kamzíkovi. Pozorovala jsem jeho ladné skoky přes kamení. Po chvíli se rozhodl si odpočinout a ulehl do trávy. Hodnou chvíli jsme se vzájemně pozorovali a já měla zajímavý objekt k focení. Při další zastávce to bylo stádo pasoucích se ovcí, nebo poletující kavče žlutozobé, které si přišlo vyžebrat kousek sušenky, kterou jsem se právě posilňovala na další cestu. Byly jich tam celá hejna. Některé byly docela oprsklé a neměly vůbec strach. Nakonec jsem vyšplhala na vrchol. Přede mnou se otevřel nádherný výhled do krajiny. Vesničky, jezera i řeky v okolí jsem měla jak na dlani. Prostě pohádka. Měla jsem radost, že jsem došla až na vrchol. Cesta k lanovce byla pohodová, jen na obloze začaly přibývat mraky. Než jsme dojeli k restauraci, začalo poprchat. Zašli jsme si na jídlo a než jsme se najedli, přehnal se krátký deštík. Zbytek cesty proběhl v poklidu. Pro někoho by to byl výlet na dvě, tři hodinky. My tím strávili celý den, ale stálo to za to. Poslední dva obrázky jsou pohled na hory, kousek od hotelu. Byl to jediný okamžik, kdy bylo vidět místo, kde jsme chodili v plné kráse. Rija
