První letošní

Poslední dny je u nás dost nevlídno. Takové vypadalo i dnešní ráno. Přestože jsem vstávala dost pozdě, na mě až moc, byla dost velká tma. Než jsem se vymotala a vypila kávu, tak se z mraků vyklubalo sluníčko. Přehodnotila jsem všechny plány na dnešní den a rozhodla se, že si protáhnu kosti pořádnou procházkou. Sice se sluníčko mezitím schovalo, ale i tak bylo o poznání lépe, než v uplynulých dnech. Vyrazila jsem do polí. Do rána maličko nasněžilo. Kdyby nebylo na chodnících bílo, tak by to nebylo poznat, protože na zahrádce ani na polích to vidět nebylo, ale na cestách ano a mezi poli také. Vzduch byl úžasný a kupodivu po chvilce se sluníčko opět objevilo. Bylo překrásně a hlavně zvláštně ticho. Ani ptáček nezazpíval. Poslední dobou, jako by se ptáci někam schovali. Dnes se na obloze objevilo jen káně, jinak ani zvířátko. Přesně jako dělané pro mou bolavou duši. Toulala jsem se víc jak hodinu a půl. Vůbec se mi nechtělo domů. Chvílemi byla obloha nádherně modrá. Břízy vytvářely překrásný kontrast s blankytně modrou oblohou. Po pár krocích připluly beránci, aby za pár minut potemněly a připomínaly těžká, sněhová oblaka. První letošní procházku jsem si užila. Při příchodu ke dveřím mě překvapily vykukující špičky sněženek. Už pár dní v kuse u nás mrzne a nečekala bych, že se budou ze země klubat sněženky. Na zahradě už nějakou dobu kvete kalina a překrásně voní. Ráda bych vyhlížela jaro, ale bohužel musíme si ještě nějaký čas počkat. Rija