Nesmělé nakouknutí jara

Počasí uplynulých pár dní, dělá pěkné kotrmelce. Tedy alespoň u nás. Ještě když byly mrazivé dny, objevila jsem v zemi drobounké špičky rašících sněženek. Překvapilo mě to, že i když mrzne, tak se sněženky derou na světlo, aby nám oznámily, že když budeme trpělivý, jaro přijde. Po pár dnech to tak vypadá. Kdyby byl konec února, tak se začínám těšit, takto mám strach o rostliny. Po sněženkách vytáhlo sluníčko ze země talovíny. Mám je víc ve stínu, tak je sněženky předběhly. Kousek dál vykukují poupata čemeřic. Moc nechybí a rozkvetou i ony. Už do konce listopadu kvete kalina. Toužila jsem po ní hodně dlouho a stejně dlouho jsem netušila, co je to za keř, který potkáváme na zpáteční cestě z práce. Nebyla nikdy příležitost jej vyfotit. Kamarádka poradila a já keř koupila. Chvíli trvalo, než se zabydlel a začal kvést. O víkendu jsem využila slunečného počasí a šla se projít do přírody. Ve vzduchu vonělo jaro, ale dostal mě pohled na starý bezový keř. Byly na něm lístky. Některé byly spálené od mrazíku, ale pár jich bylo poměrně velkých. Od víkendového focení kytičky za těch pár dní povyskočily, jenže za šera už mi moc focení nejde. U nás je příroda opravdu zmatená. Jen doufám, že už nepřijdou žádné velké mrazy. Upřímně, už by nemusel být ani sníh. Pohled na první posly jara jsem dostala chuť na tvoření jarních dekorací. S mou rychlostí musím vše dělat s předstihem, někdy i několika let, abych stihla dokončit. Ještě štěstí, že se roční období opakují, nebude letos bude napřesrok:-). Mějte dny zalité sluncem. Rija