Prosincová procházka

Slunečné chvíle, posledních prosincových dnů, mě lákaly k procházkám. Hodně jsem odolávala, protože se pořád necítím fit. V sobotu dopoledne jsem neodolala. Od té doby, co nám Nelinka odešla za duhový most, jsem stále nemohla najít dost sil, abych se vydala na procházku. Každé stéblo trávy mi ji připomíná. Ale nemůžu pořád sedět doma. Tak jsem překonala smutek a vyrazila. U rybníka bylo krásně, ticho a tesknivo. Nelinka to tady měla moc ráda a dokázala vycítit, že vidím něco zajímavého. Bylo zvláštní, že pokaždé byla potichu a počkala až zmáčknu spoušť a dám znamení, že jdeme dál. Stále se mi nedaří vyfotit obrázky, tak jak bych si přála. Nejde mi to. Stromy kolem rybníka jsou plné mlynaříků, ale potvůrky nepostojí a nepostojí. Prošla jsem celou trasu, kterou jsme chodívaly ještě v době, kdy toho nachodila mnoho. Nejdříve jsem měla pocit, že i příroda přede mnou znehybněla a nic není vidět, ale nakonec mé oko uvidělo pár zajímavých věcí. Zmizela dominanta u nádraží - vodárenská věž. Měla jsem pocit, že tam bude na věky. Jako mávnutím kouzelného proutku se rozplynula v prach. Nikdo neví proč. Mrazivý vzduch mi pročistil myšlenky a život jde dál. V třpytivém odlesku námrazy, zmizely chmury a objevily se nové kroky života. Mé kroky jdou dál a další tajemství přede mnou. Rija