Poslední říjen

Přeji krásný listopadový podvečer. Ani se mi nechce věřit, že už je tady listopad. Počasí celý den bylo opět dušičkové, i když na dnešek původně předpovídali vyjasnění. Jak stárnu, tak podzimnímu počasí odolávám čím dál méně - jsem pořád unavená. Občas bych mohla konkurovat Šípkové Růžence, hlavně přes den. Dřív jsem si uměla chvíli zdřímnout i přes den, ale poslední roky odolávám, abych alespoň trochu v noci spala. Měla jsem teď pár dní volna, tak jsem se snažila odpočívat a načerpat ztracené síly, stejně v tom počasí nejde nic jiného dělat.                                                                                                Včera v podvečer jsme se rozhodli trošku provětrat. Bylo příjemně, nefoukal vítr a obloha se sem tam protrhávala. Řekli jsme si, že bychom mohli zkusit štěstí a vyrazit se podívat, jestli neuvidíme vycházet Měsíc. Nejdříve jsme vyjeli jen kousek za obec, kde máme pěkný kopeček a odkud je krásný výhled na Mikulov a Pálavu. Západní strana byla pokrytá překrásnými červánky, ale východ zdobily černé mraky. Přesto pohled na Pálavu naznačoval, že by tam někde Měsíc mohl být. Proto jsme se přesunuli na vyšší kopec v mé rodné obci. Měla jsem trošku obavu, aby si místní vinaři nemysleli, že krademe hrozny z vinic, ale všechny znám, tak jsem si řekla, snad žádný problém nebude. Sice si nás přijeli po nějaké době okouknout, ale jen okouknout. Tentokrát jsme sebou neměli dalekohled, ale jen stativ a zrcadlovku. Já se sice pokusila Mikulov vyfotit i na kompakt, ale třesou se mi ruce, jako stoleté stařeně, takže fotky mám trošku mázlé. Za to Mikulov vyfocený zrcadlovkou se podařil. Překvapilo nás, že je vidět i Svatý kopeček. Měsíční paprsky krásně vykukovaly skrz mraky, ale samotný Měsíc ne a ne prodrat se mezi mraky. Doma jsme zjistili, že i přes mračna se nám podařilo zachytit dvě hvězdy ze souhvězdí Berana. Čekali jsme poměrně dlouho a nakonec jsme pohled na Měsíc vzdali. Jak už to tak v životě bývá, tak zafungoval zákon schválnosti. Jen jsme sjeli z kopce k silnici Měsíc vykoukl v celé své kráse. Za chvíli ho opět přikryly mraky, ale chvíli vidět byl, jenže my už měli výbavu schovanou. Nedá se nic dělat, budeme doufat, že někdy příště se podaří. Při pohledu na fotky, mám pocit, že z nich dýchá nějaké tajemné kouzlo. Asi ten dušičkový čas. Rija