Po stopách Bohumila Hrabala - den čtvrtý

Po malém pátrání jsem sehnala kolo. Naštěstí u nás v penzionu měli volné, takže jsem v úterý mohla opět sednout na kolo a vyrazit na výlet. Trasa byla jasná, kousek a odpočinkově. Směr byl jasný Nymburk. Cesta vedla opět podél Labe, pěkně ve stínu. Překvapilo mě, že jsou břehy krásně lemované lekníny. Při příjezdu do Nymburka nás přivítaly majestátní hradby. Krásné, monumentální, že člověk musel mít před nimi respekt. První naše kroky nás dovedli ke kostelu sv. Jiljí. Jen škoda, že byl zavřený. Chtěla jsem si prohlédnout sochu, která má obě nohy levé:-). Snad někdy příště bude příležitost. Protože bylo poměrně brzy, rozhlíželi jsme se po nějakém otevřeném občerstvení. Druhá ranní káva je pro mě nutností:-)). Až když jsme dostali jídelní lístek, který byl hodně zvláštně udělaný, tak jsem se rozhlédla, zjistila jsem, že restaurace se jmenuje Biograf a její dekorace i lístek byly v tom duchu udělány. Z náměstí se na nás díval pan Hrabal, sedící na lavičce se svými kočkami. Moc zajímavá dekorace. V té chvíli jsme měli cíl našeho výletu - Kersko. Skoro celá cesta vedla podél Labe. Až v Hradištku jsme jeli kus po silnici. Míjeli jsme krásné domky i zahrádky. Ani se nedivím, že si tolik lidí to místo zamilovalo. Když jsme přijeli do Kerska, tak mi v hlavě začaly naskakovat nesmrtelné hlášky z filmu Jiřího Menzla Slavnosti sněženek. Pro mě nesmrtelná věta paní Francové:" To je dost žes nás taky jednou vyvez žes udělal taky něco pro rodinu." Zastavili jsme se u pramene sv. Josefa a dojeli až k restauraci Hájenka. Manžel chvíli přemýšlel zda si dá se šípkovou nebo se zelím, vyhrálo zelí. Já na kole volím lehčí jídla, aby se mi nechtělo spát:-), takže jsem si dala halušky s houbami a ty byli naprosto vynikající. Prohlédli jsme si místo, které známe z filmu a posilnění vyrazili k chatě Bohumila Hrabala. Přitom jsme projížděli malebnými uličkami. Některé chaty, domy byli moc hezké, takové stylové a přišlo mi, že tam nádherně pasují, do té klidné a tajemné atmosféry, kterou vytvářelo celé to místo. Bohužel některé domy mi přišly jako kdyby sem spadly z vesmíru. Nevím, proč někteří touží po výstřednosti a zničí kouzlo daného místa. Všudy přítomné stromy vytvářely příjemný chládek, tak se nám jelo moc dobře. Na zpáteční cestě, nejspíš opojeni tím kouzelným místem, jsme přejeli odbočku a skončili v nějakých pastvinách. Naštěstí měl manžel v mobilu mapy a tak nás vedl přes nějaký lesnatý hájek až k jezeru Sadská. Litovala jsem, že jsem sebou neměla plavky, ta voda by v té chvíli byla velmi příjemná. Posledních pár kilometrů jsem přitahovala očima a vůbec se mi nechtělo věřit, že mám v nohách 50 km. Chvíli jsem měla chuť umřít, ale naštěstí mě ten pocit po sprše přešel. Za odměnu jsem si pak na kolonádě dala vynikající zmrzlinový pohár. Rija