V záři sněhových vloček

Letos poprvé jsem si vánoční volno protáhla na dva dlouhé týdny volna. Potřebovala jsem odpočinek. Manžela napadlo využít volných dní a změnit na chvíli prostředí. No a protože jsme letos na podzim nebyli v Beskydech, tak byl cíl jasný. Vyjížděli jsme z krásné prosluněné jižní Moravy a čím víc jsme se přibližovali cíli naší cesty, tím víc se obloha mračila a celou pokrývaly velké, těžké, černé mraky. Ve Frýdku Místku padal déšť se sněhem. Kousek před Čeladnou už nás vítaly jemně pocukrované kopce. Ubytovaní jsme byli v samotném centru Čeladné v hotelu Prosper. Sobotní ráno nás přivítalo bílou peřinou a z nebe se neustále snášely krásné bílé vločky. První naše kroky vedli do Krásné. Zavzpomínali jsme na náš první společný pobyt v Beskydech. Byl únor a my se bořili po kolena ve sněhu, než jsme došli k malé chatě ukryté mezi stromy. Bohužel jsem tolik sněhu od té doby nezažila. I tak byla procházka zasněženým lesem, jako pohádka o Mrazíkovi. V lese bylo ticho, pod nohy nám křupal sníh a široko daleko nikdo, jen kousek od nás bublala horská bystřina. Další cesta nás zavedla na Bílou. Než jsme přijeli na místo, tak se naše jízda měnila v pěkné dobrodružství. Neustále padající sníh ukryl silnici pod bílou peřinu a naše jízda se čím dál víc zpomalovala. Krajinu kolem nás oblékl sníh do bílého hávu a nebýt té jízdy, bylo by to vše jako v pohádce. Tolik cestářů jsem do té doby na silnici neviděla. Během deseti kilometrů jsme potkali tři posypové vozy. Přestože se opravdu snažili nebylo v jejich silách udržet silnici suchou. Potkaly jsme mnoho aut v příkopech. Myslím si, že většina se tam ocitla vlastní vinou. Nevěřili jsme vlastním očím, kolik aut nás předjíždělo v těch nejméně bezpečných místech. Dojeli jsme v pořádku do cíle a mohli se projít zasněženou krajinou. Ačkoli jsme přijeli na hotel poměrně brzy, byla jsem z té bílé nádhery tak unavená, že jsem usnula nezvykle brzy. V neděli jsme se se sněhovou pohádkou rozloučili a vydali jsme se na cestu domů. Abychom si užili ještě trošku té zimní pohádky rozhodli jsme se, že si uděláme výšlap na Radhošť. Cesta se podobala té sobotní, protože sněhu bylo pod Radhoštěm podstatně víc, než na Bílé. Radost mě opustila ve chvíli, kdy jsem zjistila, že podobný nápad měla snad půlka republiky. Tolik lidí jsem ještě neviděla. Po úzké lesní cestě jsme šli jako procesí a tolik hluku, křiku a povyku, jsem v lese nezažila. Chápu, že široko daleko sníh není, ale nemusí se někteří lidé měnit ve stádo. Asi v polovině cesty jsme výšlap vzdali. Chtěla jsem si vychutnat tu krásu kolem mě, ale nedalo se pomalu na cestě zastavit, aby o mě někdo nezakopl. Takže jsme se se sněhem rozloučili a odjeli domů. Sníh tady sice nemáme, ale konečně se jarní teploty proměnily v zimní a navíc u nás krásně svítí sluníčko. Rija