Zimní pohádka

První únorový víkend pomalu končí a mě se ani nechce věřit, co vše se nám podařilo vecpat do jednoho malého víkendu. Tak nějak spontánně jsme se rozhodli vyrazit někam do přírody. Říkali jsme si, únor bílý a u nás ani vločka a taky, co kdybychom měli štěstí a viděli jsme kometu. Nechtělo se nám nikam daleko, tak vyhrála Vysočina. Manžel našel zajímavé ubytování kousek od centra Nového Města na Moravě. V pátek po práci jsem šla Nelince koupit obleček. Ne že by neměla, ale kdysi jsem jí ho ušila a na to naše běhání po polích jí stačí. Jenže do sněhu není. Nemohla jsem se rozhodnout a tak mi paní majitelka půjčila na vyzkoušení hned tři oblečky, abych tu naši modelku vybavila na hory. Odjížděli jsme a u nás místo vloček padaly proudy vody. Pršelo celou cestu. Před Novým Městem byl déšť trošku snesitelnější, protože všude kolem bylo bílo. Ubytování jsme měli v krásně zrekonstruovaném hospodářském stavení. Nebýt nádherné klenby v restauraci, tak bychom to nepoznali, jak krásně byla celá budova opravená. Nelinka měla v hotelu i kamaráda. Majitelé měli nádherné štěně, domnívám se že to byl pyrenejský horský pes.  Okolí bylo nádherné, jen počasí nám kazilo romantickou idylu. Do rána déšť přešel ve sněžení, ale šílený vichr neustal. Auto se ztratilo pod nánosem bílé peřiny. Mezi mraky vykukovalo sluníčko, tak jsme se vydali na procházku do města. Loni na podzim jsme měli možnost v Novém Městě na pár minut zastavit, tak jsem se těšila, že si konečně město pořádně prohlédnu. Vichr byl sice nepříjemný, ale při chůzi jsme se zahřáli a než jsme se nadáli, byli jsme na místě. Nelinka statečně capkala po sněhu a svůj zvědavý čumáček, měla brzy celý od sněhu. Moc se mi líbily sgrafita na kostele. Zašla jsem do informačního centra, zjistit podrobnosti a ochotná slečna poskytla další materiály o zajímavostech města a okolí. Sgrafita jsou dílem Karla Němce a po celém městě se jich nachází mnohem víc. Škoda jen, že kostel sv. Kunhuty byl zavřený a nemohla jsem nahlédnout dovnitř. Udělali jsme malou zastávku v příjemné cukrárně. Odpočinuli jsme si u šálku horké kávy a vydali se na cestu zpět. Po obědě a malém odpočinku jsme vyrazili na další zasněženou procházku. U hotelu nás zaujala cedule o cestě ke Třem křížům. Místo se nacházelo kousek od hotela. Zdálo se mi, že se vítr maličko utišil, sníh křupal pod nohama a bylo krásně. Po chvíli jsme vyšli na kopec a těšili se, jak se pokocháme výhledem na město. Než jsem stihla udělat dva snímky, přihnala se sněhová smršť. Během chvilky bylo město ukryto ve sněžné mlze. Chumelilo, fučelo, otočili jsme se a vydali se na zpáteční cestu. Po pár metrech sníh ustal a na obloze se objevilo slunce. Počasí jak na apríla. Až do večera poletovaly vločky a sněhu přibývalo. Nedělní ráno se probudilo do sluncem zalitého dne a po vichru ani památky. Celé okolí bylo pokryto vrstvou nového sněhu, který se třpytil ve slunečném jasu, až oči přecházely. Vypadalo to, jakoby zem byla poseta stovkami diamantů. Byl to krásný jemný prašan, který při chůzi jemně křupal. Než jsme vyjeli k domovu, tak jsme se prošli zasněženou krajinou, abychom si té bílé nádhery užili. Víkend sice utekl jak voda, ale měli jsme se jako v pohádce a to nejen díky sněhové nadílce, ale i úžasné kuchyni v hotelové restauraci. Kuchař musel být kouzelník, protože chutě byly úžasně vyvážené a každé sousto se rozpouštělo v ústech. Než nám jídlo připravili, tak jsme dostali předkrm v podobě domácího chleba, který si sami pekli, dokonce byl ještě teplý s domácím sýrem nebo pomazánkou. Užili jsme si nevšední gurmánský zážitek. Z víkendu na Vysočině jsme si přivezli domů slunce, které celé odpoledne nádherně svítilo. Jen sníh zůstal na horách. Tak někdy příště na shledanou v ráji. Rija