Obyčejně neobyčejný únor

Marně jsem si lámala hlavu, jaký název dám dnešnímu povídání. Stručně řečeno, nejkratší měsíc v roce nám ukázal, co dovede. Začátkem měsíce nás sevřel do ledové krusty. Takové rampouchy a větve jakoby uzavřené ve skle, jsem už dlouho neviděla. Jen tedy kdybychom nemuseli do práce autem. Než se nám auto podařilo vysvobodit z ledového zajetí a doklouzat do práce, bylo jasné,  že poprvé v životě přijdu pozdě. Naštěstí jen pár minut. Za dva dny po ledové pohádce napadl i u nás na jihu sníh. No sníh, ale ano říkejme tomu sníh, protože na naše poměry bylo sněhových vloček dost. Dokonce jsem musela i odmést chodník. Bílá pohádka vydržela dva dny a po týdnu přišlo jaro. Doslova. Teploměr vyšplhal z -12 na +15, stupňů. Hotový apríl. Sněhovou pohádku jsem zvládla zdokumentovat jen v podvečer a krásně jarní procházku jsme si s Nelinkou užily obě. Jen ona musela po návratu domů do sprchy, aby bylo poznat, že máme pejska a ne čuňátko. Hledala jsem větve na výzdobu, tak jsme se protáhly kdejakým křovím. Ale stálo to za to. Po chvilkách se snažím vyšívat. Jenže těch chvilek moc není. Bylo by jich víc, kdybych neustále nevymýšlela nějaké úpravy a proměny. Ale i tak určitý posun je znát. Pomaličku se blížím k cílové rovince. Je na čase, co kdyby náhodou přišlo jaro dřív. Už mě začínají svrbět ruce. Aby mi to čekání rychleji uteklo, nakoupila jsem si nějaké cibuloviny do zahrádky. Jdu vzít do ruky jehlu a pokračovat. Pěkný večer. Rija