Po deštivé noci jsme se probudili do pošmourného rána. Obloha nevěstila nic dobrého. Po úžasné snídani, jsme se vydali na procházku a hlavně vymyslet program. Ten, se kterým jsme přijeli nám nebyl k ničemu, protože jsem si pořád říkala, že se počasí přeci jen umoudří. Neumoudřilo. Nakonec manžel napadlo, sednout do auta a udělat si takový poznávací okruh po okolí. Vyrazili jsme na západ od Innsbrucku a rozhodli se vrátit přes Německo zpět do Seefeldu. První zastávkou byla malá obec Wildermieming. Tady se natáčeli úplně první série Doktora z hor. Štěstí stálo při mě. Přijeli jsme a obloha byla temná. Než jsme našli parkoviště chvíli zabralo. Podařilo se nám zaparkovat na špatném, ale měli jsme štěstí na hodného policistu, který nám ukázal místo, kde zaparkovat a cestu, jak se dostat k seriálovému domu. Tím jsme odstartovali sérii příhod, kdy jsme neměli o zážitky nouzi. Hned na parkovišti nás čekala první milá událost. Právě odjíždějící turisté nám věnovali platný parkovací lístek. Za což jim ještě jednou děkujeme. Než jsme se dostali k samotné cestě k cíli, ukázalo se na obloze sluníčko a ukázalo nám krásy, jaké před námi dosud Alpy tajily. Úžasné, nádherné hory. Dům jsme našli brzy. Je přesně jak v televizi. Dokonce je na něm v životní velikosti postava doktora Justuse Hallsteina. Netuším, proč tam není podobizna doktora Burgnera, ale pro mě byl důležitý dům. Okna byla plná muškátů a výhled přesně takový, jako v seriálu. Toto místo jsem si užila. Než jsme přišli k autu, tak se zatáhlo a začalo pršet. Další cesta už byla o štěstí. Další zastávka byla až u hotelu na zámku Fernsteinsee. Přestalo na chvíli pršet, tak jsme zastavili u restaurace, udělala jsem si pár obrázků a pokračovali směr Eherwald. Další zastávka byla u jezera Weisensee. Bohužel opět začalo něco z nebe padat a tak jsme si procházku, poněkud krkolomným terénem odpustili a vydali se na procházku k jezeru Mittersee. Cesta vedla lesem, tak nevadilo, že opět prší. Když jsme přišli k jezeru, překvapila mě nádherná smaragdová voda. Naprosto kouzelná podívaná. Byla jsem tak zaujatá tou nádherou, že jsem si nevšimla, že z nedalekého rákosí vyplula ryba. Najednou byla skoro u mě a já se polekala, jako bych viděla lochneskou příšeru:-))). Ne, byl to jen velký kapr, který se chtěl nejspíš kamarádit. Asi by mu nevadilo, kdybych vstoupila do vody a šla ho pošimrat za ploutví. Projížděl po hladině sem a tam a předváděl se jaký je fešák. Nevyděsila ho ani skupinka dětí, která k vodě přiběhla. Plul si svým tempem u břehu a dělal, že je mu vše kolem nějak jedno. Další parádní zážitek. A to jsem netušila, že jich bude mnohem víc. Vrátili jsme se k autu a vydali se dál. Cestou jsme zahlédli vodopád, tak se manžel otočil a vydali jsme se na procházku. Krásnou lesní cestou, podél vody jsme došli k úžasnému vodopádu. Vodopád Häselgehr je impozantní nejen svou výškou 69 m, ale i kaskádami, z nichž největší měří 29 m. Úžasné bylo, že se dalo jít až k vodě. V horkém dnu musí být ochlazení v padající ledové vodě úžasné. Příjemné zastavení jsme zvládli bez jediné kapky deště, zato se spoustou kapek z padajícího vodopádu:-). Díky deštivému počasí jsme viděli desítky vodopádů. Fascinující podívaná. Další zastávka se konala až v Německu. Déšť nabíral na síle a nechtělo se nám riskovat, že během chvilky budeme jak vodníci. Pršelo celou dobu průjezdem Německem. Zastavili jsme až v Mittenwaldu. Pršet sice nepřestalo, ale neodolali jsme kráse malebného městečka. Prolétli jsme s deštníkem hlavní ulici a řekli si, že se vrátíme za lepšího počasí. Podařilo se nám to až napotřetí. Naštěstí to nebylo daleko od Seefeldu. Městečko mělo ještě jedno kouzlo. Přišlo mi, jako by za posledním domem vyrostla obrovská hora Západní Karwendelspitze - Westliche Karwendelspitze. Měla jsem pocit, že voda, která teče z vrcholu brzy dopadne k mým nohám. Celá ta nádhera pohltila i déšť, který neustával. Další zastávky jsme zrušili, protože déšť opět nabral na síle.
