Se západem slunce

První pracovní den po vánočních svátcích, jsem měla v plánu věnovat se tvoření. Jenže jsem musela do vedlejší obce na poštu. Čekala tam na mě obálka přes celé svátky. Při otevření dveří se mi chtělo smát. Klasika, pár dní zavřeno a pošta praskala ve švech. Paní za přepážkou začínala být mírně nervózní, lidé stojící ve frontě kupodivu ne. Po dobu, co jsem stála ve frontě, jsem vzpomínala, jak vypadala pošta v dobách mého dětství. Chvíli jsem si chodila v sobotu přivydělávat, tím, že jsem roznášela denní tisk. Bylo mi deset a nikomu nevadilo, že jdu v sobotu ráno na poštu pro noviny a roznáším je do schránek. Tenkrát byla pošťačkou moc hodná starší paní, která mi všechny noviny stihla popsat číslem domu, kam měly přijít, abych to nepopletla. Za dvě hodiny jsem si vydělala 10 korun, což mi bohatě stačilo a nějakou laskominu a ještě jsem z toho zvládla ušetřit na vánoční dárky. Při vzpomínkách mi čekání uteklo a pak hurá k mamince na kafíčko. Od maminky jsme odjeli do Mikulova. Dva dny jsme přemýšleli, kam bychom zajeli na výlet, abychom neseděli pořád doma. Nakonec vyhrál Mikulov, z časových důvodů. Nechtěli jsme jít do města, ale v plánu byla procházka na Svatý kopeček. Cestou na vrchol, jsem vzpomínala na dobu, kdy jsme v Mikulově bydleli, kluci byli malí a skoro každý den jsme se chodili projít na kopeček. Dnes je celá Křížová cesta krásně opravená, vysekané stromy a vůbec, celý kopeček krásně upravený. Vybavila jsem si místo, kde jsme se chodívali sáňkovat. Marně jsem vzpomínala, kdy jsem na kopečku byla naposledy a jestli jsme tam s manželem byli vůbec sami bez dětí. Se vzpomínkami v mysli jsem vyšplhala až ke kapli sv. Šebestiána. Přišli jsme v ten nejkrásnější čas, právě se z mraků vyklubalo sluníčko a my mohli pozorovat krásný západ slunce. I přes mírný opar byl krásný výhled. Dokonce jsem zahlédla kouř z chladících věží dukovanské elektrárny. Počkali jsme až se slunce schová za obzor a než jsme sešli domů, bylo šero. Neplánovaně byl den vzpomínkový a krásný. Rija