neděle 1. srpna 2021

Zahrádka na začátku srpna

 Je to až k nevíře, jak ten čas šíleně letí. Už máme srpen. V legraci každý rok říkám, že už nám začínají klepat na dveře Vánoce. Ačkoli je to pokus o humor, tak je to poslední dobou skoro pravda. Než se otočím, je tu podzim a hned Vánoce. No ale nebojte, nechci teď strašit s Vánoci. Chtěla bych ještě zůstat u léta. Nad ránem u nás krásně, zahradnicky, napršelo. Pršelo asi do devíti a zahrádka zase ožila. Už to venku začínalo vypadat, že budu moc vyrazit do záhonů, ale opět se zatáhlo a právě krásně prší. Stihla jsem proběhnout zahrádkou s foťákem a vyfotit pár kvítků, kterým se daří. Udělala jsem dobře, že jsem dva oleandry umístila k domu. Večer nádherně voní. Zajímavé je, že se barva květů začíná měnit. Dlouho byly drobné a růžové. Letos jsou velké a sem tam se v růžové objeví bílé žilkování. Když je horký večer, tak se obývákem line krásná, opojná vůně. Zbytek kytiček je odkvetlých a potřebují ostříhat, aby stihly ještě do podzimu potěšit moje oko,  krásnými kvítky. Ostřížím zrakem jsem obhlédla místa a v rychlosti udělala v hlavě soupis prací, které jsou potřeba udělat do podzimu. Stále mám, co vylepšovat. Rija


















sobota 31. července 2021

Cestou do práce

Každý rok přes prázdniny dojíždím vlakem do práce. Sice vstávám o něco dřív, ale je to vykoupeno krásnými rány. Mám úžasný výhled na vinice, východ slunce a když mám štěstí, tak se potkám s nějakým zvířátkem. Skoro každý rok mě přijde potěšit srnka. Letos už jsem si říkala, že se mi někde toulají. Ve čtvrtek jsem se dočkala, možná to bylo tím, že jsem byla na zastávce úplně sama. Přicházela jsem ke kolejím a vůbec jsem si jí nevšimla. Překvapilo mě, že byla dost blízko, než obvykle a nechala mě vytáhnout foťák a ještě se krásně předváděla, abych si to užila i já. Měla jsem štěstí i v Břeclavi. Než dojdu do práce, tak přecházím lávku přes Dyji. Většinou se na vodě prohání kačeny, nad hlavou mi létají racci a když mám velké štěstí tak u břehu stojí volavka popelavá. Tentokrát se ve vodě brouzdala volavka bílá. Jen se nechtěla narovnat, asi právě snídala. A ještě jedno zvířátko se mi podařilo zachytit. Sice ne cestou do práce, ale na zahrádku mě přiletěl pozdravit můj kamarád strakapoud. Každý rok oťukává sloup elektrického vedení. Je to taky jeden z mála dřevěných sloupů, které tady ještě máme. Loni si do prasklin ve sloupě schovával jablka, letos lískové oříšky. To jsou takoví mí kamarádi, kteří mě pravidelně provází na mých cestách. Potkávám ještě čápa, ale toho se mi nedaří zachytit. Párkrát se mi stalo, že jsem neměla foťák a dost často, když jedeme autem. Tak snad se ještě podaří. Přeji krásné a pohodové dny. Léto se přehouplo do své druhé třetiny, tak snad nám přinese klid a pohodu. Rija












Levandule

S malým zpožděním jsem, ještě před dovolenou, zahájila sběr levandule. Každý rok si říkám, že musím vychytat ten správný okamžik, než začne pořádně kvést a pokaždé tu správnou dobu prošvihnu. Do pytlíčků to nevadí, ale do kytic, je to horší. Začnou moc brzy opadávat a místo parády, je z nich akorát binec a jdou stejně do pytlíků. Jeden keř jsem otrhala ještě před dovolenou a udělala jsem z ní tři kytičky, něco málo nasušila a jednu velkou kytici na krb. Další keře půjdou už jen nasušit a do pytlíčků. Miluji, když otevřu skříň a kolem nosu mi proletí závan levandulové vůně. Keře stále krásně kvetou, tak stříhám postupně, aby si včelky užily, co nejdéle. Každý den jsou keře obsypány včelkami a nádherně to kolem bzučí. Jen letos jsem se s výzdobou víc nerozjela, protože neustále něco někde děláme a nemám tu správnou pohodu, abych si výzdobu vychutnala. Je to něco za něco. Až bude hotovo, tak přijde čas na pohodu a relaxaci. Rija






neděle 25. července 2021

Za hranice všedních dní - den čtvrtý - na kole za poznáním

 Středa byla posledním dnem v karlovarském kraji. Počasí nám přálo, tak konečně došlo, v mém případě, na jízdu na kole. Původní plán byl, malá projížďka po okolí Františkových Lázní a místními parky. První zastávkou byla přírodní rezervace Amerika a přilehlý lesopark. Pokoušela jsem se zvěčnit lamu, ale zjevně nesdílela mé nadšení k fotografování. Já se také nerada fotím:-))). Původně jsme se měli vrátit do města, ale při sledování mapy jsme plán změnili. Pojedeme se podívat na hrad Seeberg. Manžel mě ujistil to dáš. Dala, ale jen skoro. Síly na vyšlapání kopečků jsou, ale plíce to nějak nedávají. V jednom místě, jsem musel slézt z kola a chvíli jsem funěla jak parní lokomotiva. Nakonec jsem k hradu dojela. Když jsem chytla dech, tak už to šlo hladce:-))). Přestože do otevření restaurace ještě nějaký čas scházel, číšník se při pohledu na mé staré a schvácené tělo smiloval a přinesl nám tureckou kávu a výbornou malinovou limonádu. Po načerpání sil jsme vyrazili k dalšímu hradu - Vildštejn. Jeli jsme krásnou krajinou, dokonce jsme projížděli kolem pramenu známé Kyselky. Jak by řekl manžel, terén byl mírně zvlněný a opět mi na kousku došel dech, ale jinak byla jízda úžasná. Přivítal nás čáp, který zrovna uklízel hnízdo. Alespoň se tak domnívám, protože z něj něco vyhazoval a malý čáp to nebyl:-))). V podhradí jsme objevili příjemnou restauraci a dali si lehký oběd. Cesta zpět už nebyla tak zvlněný, měla jsem pocit, že víc jedu z kopce. Po malém odpočinku na pokoji a dobré kávě, jsme vyrazili na rozhlednu Salingburg a dojeli až k řece Ohři. Celkem jsme najeli 38 km. Jsem se sebou spokojená. Dovolenou jsme zakončili návštěvou zámečku Kynžvart, když jsme jeli na plzeňskou dálnici. Měli jsme štěstí a díky navigaci jsme se vyhnuli jedné větší koloně, před Prahou. Dovolenou jsme si užili do poslední minuty. Rija