neděle 18. února 2024

Chvíle klidu

Zase končí jeden víkend. Mám pocit, že jsem omylem naskočila do rozjetého vlaku, který se nedá zastavit. Vstávám čím dál dřív, ale než se stihnu rozkoukat je v tahu nejen den, ale rovnou celý týden. O víkendu ani nemluvím. Poslední dobou je mi nejlépe venku. Podařilo se mi párkrát vyjít na procházku a všude kolem mě bylo úžasné ticho a klid. S Nelou nemusím ani mluvit:-))). Venku se oteplilo a kolem rybníku se vesele promenádují nutrie. Nějak se přes zimu rozmnožily. Malé jsou rychlé jak střela. Sem tam se mi podaří je zachytit. Zvlášť, když jsou ve vodě, asi vědí, že za nimi do té ledové vody nepůjdu:-)). Podvečer u rybníka je nejkrásnější. Přestože předpovídali na dnešek oblačno, probudila jsem se do slunečného rána. Ze včerejška zbylo dost jídla, tak jsem se nemusela zdržovat vařením a využila krásného dopoledne a vyrazily jsme s Nelou do polí. Obloha byla nádherně modrá. Překvapilo mě, odpočívající stádo srnek. Rozvalovaly se v zoraném poli. Možná byla oranice vyhřátá, nevím, ale měla jsem dobrý vítr, protože mi poskytl dostatek času pokochat se pohledem na stádo. Když už jsme byly tak daleko, zašla jsem si utrhnout pár větviček kočiček. Běžně kočičky netrhám, nechávám včelkám, ale potřebuji pár vrb do zahrady, tak jsem si vybrala pěkné větvičky a nechala je zakořenit. Snad se experiment podaří a já za pár let budu mít kočičky v zahradě a taky méně vody. Uvidíme. Odpoledne jsme se pro změnu byli projít s manželem. Manžel jel umýt auto, tak jsme kousek popojeli a prošli se kolem hranic. Bylo škoda být doma zavřený. Díky pěknému počasí i v zahradě přibylo o něco víc kvítků. Pořád bojuji se sebou, jestli už začít s prací na zahradě, či ještě chvíli počkat. Co, kdyby přišel nějaký větší mráz. Přeci jen je ještě únor. I když v zahrádkách to už žije. Přeji pohodový týden. Rija

























úterý 13. února 2024

Za duhovým mostem

Po osmi letech nás nedobrovolně opustila naše milovaná chlupatá parťačka Máša. Dopoledne odešla za duhový most. Přitom dnešní den začal úplně stejně, jako každý všední den u nás. Trošku mě zarazilo, že u dveří nečeká Máša na svou ranní dobrotu, ale občas se to stane, že má zajímavější činnost a objeví se až, když s Nelinkou vyrazíme na procházku. A taky že jo. Když jsem otevřela dveře, tak na mě koukala z trávníku vedle u sousedů. Po pár krocích jsem zjistila, že to není její obvyklý rozverný pohled, který signalizuje, ranní rošťácké hrátky, které umí provozovat s Nelinkou. Vypadala sice v pohodě, ale když jsme k ní přišly, zjistila jsem, že nemůže hýbat zadními nožkami. Odnesla jsem ji domů a s obavami zkoumala, co se stalo. Bohužel bylo jasné, že jí někdo musel ublížit. Přitom ještě před hodinkou bušila na okno, jak měla ve zvyku, když se jí zdálo, že noc je už příliš dlouhá. Zařídila jsem si vše potřebné v práci a vyrazila na veterinu. Celou cestu jsem ji držela v náručí a její hlava se neustále o mě třela. Veterinář mi sdělil přesně to, co jsem nechtěla slyšet. Má přeraženou páteř a ochrnutou celou dolní část těla. Ač nerada, musela jsem ji nechat uspat. Loučení bylo příšerné. Jsem ráda, že mám zahrádku a mohla jsem Mášu uložit pod jasmínový keř, na kterém ráda proháněla motýly. Trvalo pár let, než se z ní stala přítulná a umazlená potvůrka. Už jako malé koťátko, byla nevyzpytatelná. Jednu chvíli byla přítulná a z ničeho nic se otočila a škrábla nebo kousla. Nechtěla se chovat ani mazlit. Z ničeho nic se změnila a stala se z ní milá, přítulná a umazlená kočka. Moc ráda nás doprovázela na procházkách k rybníku. Kde se většinou zastavila a nechtěla dál. Byly jsme už moc daleko od jejího teritoria. S Nelinkou byly nerozlučné parťačky a i když se občas kočkovaly, tak za chvíli už ležely svorně vedle sebe na pohovce. Mášenko, budeš nám moc chybět, ale teď už tě nic nebolí. Nikdy na tebe nezapomeneme. Rija

                                                       Stejně spávala do poslední chvíle

                                                             




                                                  Vůbec jsem neměla tušení, že tohle bude její
                                            poslední fotka. Škoda, že je rozmazaná. Takto na nás
                                             čekala v sobotu ráno u rybníka. 


neděle 11. února 2024

První letošní

 Ačkoliv není ještě ani půlka února, počasí u nás připomíná příjemné předjaří. Celý tento týden se sluníčko střídalo s mraky a bylo nezvyklé teplo, na tuhle dobu. Dvakrát mě povětří vytáhlo na zahrádku. Ostříhala jsem ibišky a pár překážejících větví u okrasných keřů a nějakou uschlou květenu. Zatím nechci moc zahrádku uklízet, kdyby náhodou ještě přišly větší mrazy, tak ať mi nepomrzne, to co na zahrádce zůstalo po loňském divokém počasí a mokré zimě. Včerejší den se probudil do sluncem zalité pohádky. Vzala jsem Nelinku na procházku, ale chudince se moc nechtělo. V pátek jsme byly na očkování, tak ji nejspíš bolela tlapka. Přemýšlela jsem, kde na zahrádce budu pokračovat. Nakonec jsme plány přehodnotili. Shodli jsme se s manželem, kdoví kdy u nás zase bude tak krásně a vyrazili na výlet. Cílem se stala Brněnská přehrada. Není to daleko a procházka kolem vody není k zahození. Oběd jsme si dali cestou. Stejný nápad dostala určitě půlka jižní Moravy:-))). Bylo tam lidí, jak na Václaváku. Po nějakém čase se lidé rozplynuly a my šli část cesty úplně sami. Bylo tak krásně, že jsme nakonec došli skoro až na hrad Veveří. Příroda se zatím tváří, že je ještě zima, ale neposlušné listy bramboříku krásně vystrkovaly listy, mech se krásně zelenal a jeho úžasné bochánky zdobily studené kameny podél cesty. Krásné bylo i kapradí. V dálce bylo slyšet i ptactvo a vodu brázdilo pár kachen. Viděla jsem pár keříků, na kterých se nalívaly pupeny, jako by jim bylo jedno, že je teprve únor. Celkem jsme ušli 10 km a mě procházka udělala moc dobře. Krásně jsme se provětrali. Procházku jsme zakončili v příjemné hospůdce Princezna u šálku vídeňské kávy. Domů jsme dorazili už za tmy, ale užili jsme si krásný den. Rija