Máme před sebou poslední únorový den. Březen pomaličku klepe na dveře. Je neuvěřitelné, jak ten čas letí. Uplynulé týdny byly hodně náročné. Především proto, že jsem už potřebovala do práce a tělo je oslabené a já unavená. Naštěstí jsem nemusela moc chodit, tak se to dalo zvládnout. Milý týden v pondělí, se mi rozzářil život, vrátila se tulačka Mia. Ztratila se akorát, když jsem začala marodit a už jsem ji skoro oplakala. Měla jsem takovou radost, že jsem ji chudinku málem umačkala láskou. Hned v úterý jsem se domluvila s veterinářem a v pátek šly obě holky na kastraci. Když jsme si pro ně přijeli, tak nás doktor ujišťoval, že budou pár hodin spát. Saša spala asi 15 minut po příjezdu a Mia možná půl hodiny. Mia je všeobecně klidnější, tak s ní nebyl problém. Seděla v koutku a relaxovala. Zato Saša, když zjistila, že je doma, tak pořád koukala, kam by mohla vyskočit, takže nakonec skončila v mé náruči, aby se jí nic nestalo. Noc strávily v koupelně, protože je to jediná místnost, kde není kam vyskočit, vyšplhat a přitom si něco udělat. Další noc trávily v obýváku a v půl dvanácté jsem měla budíček, protože Saša zatoužila po mazlení. Ráno jsem byla překvapená, že domácnost neutrpěla žádnou škodu. Holky po sobě sice stále vrčí, syčí a prskají, ale nic kolem sebe neničí. Od neděle večer jsou v ZZ, kterou jsem celou přerovnala a z oleandrů udělala stěny a oddělila ji pomyslně na dva prostory. Netuším, co se jim odehrává v jejich malých hlavičkách, že jsou jak na jehlách, ale jsem ráda, že jsou v pořádku a vymýšlí nedobroty. Nechci je ještě úplně vypustit, aby se jim náhodou něco nestalo, zatím vypadají v pohodě a když mě vidí, tak se utíkají pomazlit. Před pár týdny jsem byla v Mikulově u lékaře, a protože to mám s dopravou celkem náročné, tak mám před i po čas na procházku městem. Sice přes něj jezdíme denně z práce do práce, ale do města nezajíždíme. Několik let jsme tam bydleli, tak jsem čas využila k procházce městem. Mnoho se tam za ty léta změnilo. Zvláštní je, že mi naskakovaly vzpomínky z dětství, kdy jsem tam jezdila s rodiči. V mysli jsem si vybavovala, co v které budově bylo za obchod. Jediné, co se za ta léta nezměnilo jsou klenoty a papírnictví. Ty jediné sídlí stále na svých původních místech. Překvapilo mě, že z drogérie je dnes bistro Drogérka. Před drogérií a bufetem stály autobusy. V domě se sgrafity byl mléčný bar. Měli tam úžasné šlehačkové poháry a jukebox. Vzpomínám si, že když jsem tam občas byla s babičkou, tak mi koupila ananasový pohár a dostala jsem korunu, abych si mohla přehrát desku. Pokaždé jsem si pustila Trpasličí svatbu od Plavců:-))). Čímž babička vůbec nebyla nadšená:-))). Prošla jsem se krásně upravenou zámeckou zahradou. Doufám, že se vám zimní procházka tichým a klidným Mikulovem bude líbit. Rija
Tady bývala drogérie
Zde se narodil Karel Krautgartner
Tady býval bufet a měli tam výborné brambůrky:-)
Papírnictví na rohu
Tady prodávaly sklo a později květiny
Národní dům
Mléčný bar
