Berlín

Z Postupimi jsme vyrazili do Berlína, kam jsme dorazili něco kolem půl páté. Myslím si, že je v dnešní době hodně nedoceněná navigace. V tom mumraji křižovatek, aut, cyklistů a chodců, jsme naprosto v pohodě dorazili až do hotelu. Ubytovaní jsem byli kousek od Alexandrova náměstí a televizní věže. Škoda jen, že už se tak brzy stmívá. Na procházku městem jsme vyrazili už za šera. Moc dlouho jsme nepobyli, protože na mě tam bylo moc lidí a hlavně moc cizinců a protože nejsem na takový ruch zvyklá vrátili jsme se po chvilce zpět na hotel. Koupili jsme si jen lístky na hromadnou a v ceně bylo vstupné do muzeí na Ostrov muzeí. V neděli ráno jsme po snídani vyrazili do muzeí. Chvíli nám trvalo, než jsme pochopili systém německé hromadné dopravy. Mají U-bahn a S-bahn a v tom jsme měli dost zmatek. Díky tomu jsem, ale narazila na památník dětem, které byli před válkou poslané do Británie. Četla jsem o něm, ale nemyslela jsem si, že ho uvidím, narazili jsme na něj náhodou (pomníkům holokaustu, jsem se úmyslně vyhýbala). Díky volným vstupenkám jsme nemuseli čekat ve fronfách a prošli jsme si v klidu Pergamonské, Nové (egyptské) a Staré (antické) muzeum, bez front a problémů. Hned ráno jsme šli do Pergamonského muzea. Na některé expozice jsem si vzpomněla, když jsem je uviděla. Při procházení Ištařinou branou jsem měla slzy v očích, protože se mi vybavila moje první návštěva. Nevím proč, ale Ištařina brána mě prostě uchvátila a byla jsem ráda, že je na lavičkách místo a já můžu koukat a snít. Ištařinou bránou jsme prošli k Trhové bráně z Milétu. Mezi další zajímavost bych uvedla Fasádu paláce v Mshattě nebo komnata z Aleppa. Jediné, co jsem nenašla byl Pergamonský oltář. To mě trochu mrzí, ale věřím, že se do Berlína ještě někdy podívám. Hned vedle Pergamonského muzea je Nové muzeum, kde jsou sbírky z Egypta. Sarkofágy a další artefakty z Egypta. Nejvíc mě zaujala busta Nefertiti a Tutanchamona. Poslední muzeum bylo Staré se sbírkami antiky. Staré muzeum je nejstarší na Ostrově muzeí. Při vstupu do muzea se před námi rozprostírá rotunda, připomínající římský Pantheon. V rotundě se nachází sochy antických bohů. Hned vedle Starého muzea stojí Berlínský dóm.  Nádherná budova. Na bližší prohlídku došli síly. Opravdu se nedalo všechno zvládnout za jeden den. K večeru jsme zajeli k Braniborské bráně a Říšskému sněmu. Při procházení jsem měla nějaké divné pocity. Vůbec jsem se tam necítila dobře. Než jsme obešli Říšský sněm už byla skoro tma. Na zpáteční cestě jsme chvíli bloudili na Hlavním nádraží. Chvíli jsem měla pocit, že jsem v nějaké jiné dimenzi. Už jsme začínali uvažovat, že půjdeme k hotelu pěšky. Naštěstí jsme našli správnou stanici. V pondělí před odjezdem jsme ještě zajeli k Oberbaumbrücke. Je to dvoupatrový zděný most přes řeku Sprévu. Dřív byl uzavřený, protože kolem procházela berlínská zeď. V dálce stojí sousoší Molecule Men, které znázorňuje spojení východního a západního Berlína. Trošku depresivní místo a hodně hektické. Odtud jsme se přesunuli na opačnou stranu k Vítěznému sloupu, který stojí uprostřed parku Tiergarten. Původně stál před budovou Říšského sněmu a sem dal sloup přemístit Hitler a vybudoval podobné ulice jako Champs-Elysées. Slou je tvořen z prstenců. Původně byly jen tři. První byl za vítězství Pruska nad Dánskem, kvůli tomuto vítězství byl sloup vystaven, ale mezitím Prusko zvítězilo ve válce proti Rakousku a Francii, tak byly tři prstence. Čtvrtý přidal Hitler po anšlusu Rakouska. Na vrcholu sloupu je socha Víktorie. Z vrcholu je krásný výhled na město. Kolem v parku jsou sochy Bismarka, Moltkeho a Roona. Víc se nám toho do programu už nevešlo. I tak si myslím, že jsme toho stihli víc než dost. Rija

Návrat do reality

Dnešním příspěvkem trošku odbočím od našeho víkendového cestování, protože návrat z práce mě velmi rychle přesunul do reality. Před pár týdny jsme měli menší období katastrof. Nejdříve jsme zjistili, že máme v pokoji myš. Manžel sedí u počítače a najednou na něj od okraje stolu vykoukne myška. Mě málem trefil šlak, ale sebrala jsem všechnu svou duchapřítomnost a utíkala pro pastičky. Naštěstí máme už takové ty plastové, které se jednoduše natahují. Zabarikádovali jsme únikové cesty od stolu a čekali, jestli se potvůrka chytne. Měli jsme štěstí a do rána uvízla v pastičce. Při návratu z práce, jsem šíleně cítila myšinu, takže jsem se pustila do generálního úklidu. Odtáhla jsem i knihovnu a skříňku a při té příležitosti vyhnala pavouky z domu. Vzala jsem to hezky od podlahy i s okny, záclonami a vyházela pár zbytečností. Moc dlouho jsem se z čistého domova neradovala. Po pár dnech jsem objevila na zdi mola a za chvíli dalšího. Sice jsem špajzku uklízela, ale protože už mi oči neslouží, jak bych si přála, tak jsem sklenice s potravinami neprohlížela dost důkladně. Nejenže jsem našla mola v kakau, ale i v čerstvě koupených piškotech, uzavřených ve skleněné dóze. Takže třičtvrtiny špajzu skončily v odpadkovém koši. Ještě dnes zjistím, že mi ve špajzu chybí to, či ono. No a aby těch pohrom nebylo málo, začal kapat kotel. Manžel koupil nový ventil a voda nepřestala kapat. Pozvali jsme tedy opraváře a jeho verdikt zněl - nový kotel. Větší legrace, když nám oznámil, že bez kotle musíme vydržet až do konce října. Což o to, měsíc říjen byl teplý a máme krb s rozvody, tak zimou jsme netrpěli, ale bez teplé vody není, taková hitparáda. Prvních pár dní jsem se jezdila mýt k mamince, ještě že ji mám takový kousek. Naštěstí po pár dnech přijel majitel firmy, která nám kotel měla přijít vyměnit a aučil nás, alespoň na chvíli pustit si vodu. Takže se sparťanské podmínky daly docela přežít. Den D byl určen na dnešek. Odpoledne po návratu z prodlouženého víkendu jsme strávili vyklízením šatny a zabezpečení oděvů a textilu, před prachem. Domnívala jsem, že přijedu domů a já se vrhnu na úklid. Opak byl pravdou. Technici pobíhali po domě a snažili se zjistit, proč radiátor v obýváku netopí. Tudíž binec rozšlapaný po celém domě. Navíc vedle kotle díra ve zdi. Musím počkat až manžel zapraví díry a můžu se pustit do úklidu. Takže dnes na hrubo, zítra až zaschne pěna, tak zapraví zeď kolem kotle a já se konečně můžu pustit do dalšího vánočního úklidu v tomto roce:-). Doufám, že je to poslední kalamita v tomto roce. Rija

Svatební cesta po 30 letech - Postupim

Ani se to nezdá, ale za dva dny končí říjen. Další měsíc pryč a já vůbec netuším, proč mi ten čas tak utíká:-). Uplynulých pár dní mi uteklo jako mávnutím kouzelného proutku a sama pořádně nevím, zda jsem vše prožila a nezdálo se mi to. Nejenže jsem stihla úžasný sraz se spolužáky, že střední školy, po třiceti letech, ale především jsem se dnes vrátila ze svatební cesty po třiceti letech. To byl náš hlavní dárek, který jsme si s manželem nadělili k našemu výročí (ještě jeden menší dárek mě čeká, ale o něm až za pár týdnů, až se zrealizuje). A kam, že jsme to vlastně vyrazili? Do míst, kde jsme byli pár týdnů před naší svatbou. Měla jsem sotva pár dnů po maturitě a můj skoro manžel mě vzal na výlet do Berlína. Cestou do Berlína jsme si zavzpomínali, jak jsem tenkrát byla nervózní, protože to byla moje úplně první cesta za hranice naší republiky. Čerstvě dospělá, pár dní po zkoušce z dospělosti a s čerstvě dočtenou knihou o Babylónu. Pamatuji si, jak jsem tenkrát snila o tom, jaké by to bylo vidět Ištařinu bránu na živo. Nejdříve jsem si myslela, že můj sen není vůbec reálný. Když jsem zjistila, že je možné vidět kus v Berlíně v Pergamonském muzeu. S pasy a mapou jsme nasedli do vlaku a vyrazili. Když jsem vystoupila v Berlíně na nádraží, nemohla jsem uvěřit, že se mi to nezdá. Což teprve, když jsem v muzeu uviděla Ištařinu bránu na vlastní oči. Úplně se mi podlomila kolena impozantním zážitkem. Moc jsme toho tenkrát nestihli, protože jsme se hned večer vraceli zpět. Celých třicet jsem měla pocit, že se mi to vše jen zdálo. Takže jsme se rozhodli zajet do Pergamonského muzea znovu, jen tentokrát na delší dobu. I tak mám pocit, že ten čas hrozně rychle utekl. Vyrazili jsme v pátek po obědě a přespali v Ústí nad Labem, odkud jsme vyrazili v sobotu ráno směr Berlín. Poněvadž jsme se měli ubytovat až od tří hodin, tak jsme neplánovaně zajeli nejdříve do Postupimi. Do soboty jsem o ní věděla jen, že se tam konala Postupimská konference a že zámku Sanssouci se říká německá Versailles. Víc jsem o ní nevěděla. Už při příjezdu do města jsem si připadala jako v pohádce (stále jsem nemohla uvěřit, že se můj sen stává skutečností a navíc jsem nevěřícně koukala na místo, které se přede mnou objevilo). Přirovnání k Versailles je pravdivé. Na procházku parkem a prohlídkou zajímavostí, které park ukrýval nám vyšlo i počasí. Krásný slunečný podzimní den. Vše hrálo barvami, což umocňovalo můj zážitek. Od zámku Sanssouci jsme se vydali k Obrazárně. Jsou v ní obrazy od Rembradta nebo Renoira, kromě jiných dalších. zahradu před zámkem tvoří krásné kaskády, fontána a kolem ní sochy antických bohů. Kromě jiných zajímavostí najdeme v parku Neptunovu jeskyni, Čínský pavilon, Nový palác, historický větrný mlýn, Oranžerii nebo zámek Charlottenhof, Římské lázně nebo Chrám přátelství. V parku se toho nachází moc a přiznám se, že jsem nevěděla, co obdivovat dřív. Kdybychom v Postupimi byli víc dní, tak bude pořád na co se dívat a obdivovat. Plusem celého dne bylo, krásné slunečné počasí. Vůbec nelituji hodin strávených v Sanssouci a parku. Rija