Poslední zářijová procházka

 Dnes si se mnou počasí pěkně zašpásovalo. Během dne, kdy jsem měla naplánovanou práci venku foukal studený vítr a drobounce mrholilo. Počasí tak akorát k zlosti. Když jsem si našla jinou zábavu doma, tak se obloha začala vyjasňovat a dokonce vyšlo i sluníčko. No fakt k zlosti. Byla jsem právě u maminky, když jí do obýváku začaly pronikat sluneční paprsky. Asi to tak mělo být. Měla jsem si poslední den volna užít po svém, vidět se s maminkou a samozřejmě si udělat delší procházku s Nelinkou. Bylo všelijak, ale ještě nebylo takové chladno, jako později. Bylo hned poznat, že je všední den. Nikde nikdo, jen my dvě jsme se toulaly přírodou. Místy už se barví stromy, červenají šípky a dozrávají trnky, které od dětství miluji. Jejich trpká chuť se pomaličku začíná měnit a jestli vydrží do prvních mrazíků budou mít příjemnou chuť. Kdyby bylo teplo, případně sluníčko, tak ten klid a pohodu nezažiji. K večeru jsem si užila i krásnou oblohu. Rija

Konec září na zahradě

 Musím přiznat, že letošní nástup podzimu se ukázal v celé své parádě. Počasí se střídá jak na houpačce a máme tady i obvyklé podzimní plískanice, které se v posledních letech z podzimních dnů skoro vytratily. Deštivé dny jsem přivítala s radostí, protože už chvíli jsem se chystala na zahradní kutání a zem byla tak tvrdá, že ani rýč nechtěl do země. Původně jsem si myslela, že čtvrteční a páteční vytrvalý déšť se na víkend uklidní, ale pravé podzimní počasí mi ukázalo, co opravdu dovede. Naštěstí v neděli po dešti nezůstala ani památka, jen krásně mokrá zem. Hned po ránu jsem se pustila do rozkopání druhé části skalky, kterou jsem na jaře nestihla dokončit. Naivně jsem si myslela, že bych mohla být do večera hotová. No to ani omylem. V pondělí se opět spustil déšť. Naštěstí jsem měla kus osázený, takže déšť byl tak trochu vítaný pomocník. Na druhou stranu, den odpočinku není k zahození, alespoň se člověk nestrhá. Celou práci jsem dokončila včera a ještě večer rostliny maličko zalil déšť. Za to dnešní den mě počasí do zahrady pustit už nechce. Asi si nahoře myslí, že se poslední den volna nemusím strhat. Zábavu jsem si našla. Jen jsem si myslela, že upravím ještě další dva záhony, ale i kdyby nemrholilo, tak by se do záhonu stejně nedalo jít. Už je to moc mokré. Tak snad bude ještě příležitost. Přestože skalka působí tak nějak divně, mám radost, že je hotová. Doufám, že se mi příští rok odvděčí záplavou květů. Část opravená na jaře stihla krásně zarůst a stále na ní něco kvete. A výborně se tam daří plevelu:-)))). Zbytek zahrady sem tam zdobí ještě nějaký květ. Společnost mi u práce dělaly moje zvířecí kamarádky a dokonce se přišly pochlubit, že ani ony nezahálí:-). Rija

Ježek

 Vyrostla jsem na malé vesnici, kousek od hranic. Místo bohem zapomenuté, ale krásné. Většinu času jsem jako dítě strávila venku, někde v přírodě. Při jarním tání jsme se brouzdaly v rozvodněné řece, v létě se toulaly v malém hájku, o kterém jsme si myslely, že je to největší les na světě, na podzim pouštěly na polích draky a v zimě chodily domů zmáčení, když pod námi praskl led na malém potůčku. Pořád v centru úžasného souznění s přírodou, odřená kolena, mokré boty a pusu špinavou od planého ovoce. Dodnes miluji trpké trnky, nebo sladké špendlíky. Potom nastalo období, kdy mě víc zajímal svět mimo naši malou vesničku. Všechno, tam venku bylo úžasné, kouzelné a omamné. Příroda byla odsunuta na vedlejší kolej, nebyla důležitá. Na chvilku jsem se k ní vrátila, když byly děti malé a bylo potřeba jim ukázat, jak vypadá kos, vrabčák nebo prozkoumat, kdo to dupe večer v trávníku. Poslední roky jsem se skoro vrátila do míst, kde jsem vyrůstala. Procházky s Nelinkou jsou skoro v místech, kde jsem chodila tenkrát. Objevuji věci dávno zapomenuté a ve vzpomínkách se začínám vracet zpátky. Užívám si klidu přírody. Pozoruji změny, roční období mě dokáží uchvátit stejně, jako malé dítě. Stojím u okna a sleduji, jak vítr ohýbá větve stromu před domem. Najednou si oči všimnou divoce se pohupující trávy. Čekám, co se objeví a z trávy vykoukne malý ježeček. Takové ježčí miminko. Utíkám pro foťák a chci zachytit ten okamžik. Mrně se nebojí, dostane hrst granulí a za odměnu mi věnuje pár vteřin svého pohledu. Co si tak asi myslí, to malé kouzelné zvířátko, které dokáže dělat hluk jako, kdyby se kolem domu prošel medvěd. Uvědomuji si, že musím zvětšit hromadu klestí, aby měli kde ježci zimovat. Kočky se s nimi budou dělit o granule, aby do zimy ještě nějaké deko přibrali a zimu přežili. No není ta příroda kouzelná. Rija

Sviť měsíčku sviť, ať mi šije nit

 Nebojte se, nehodlám recitovat klasika, to je jen taková malá metafora, která částečně vystihuje můj uplynulý víkend. Až na ten měsíc, ten ještě není vidět. Měl to být po delší době klidný víkend doma. Doma jsme byli a poklidný moc nebyl. Už nějakou dobu mi na stole leží látky s podzimním dekorem, které jsem chtěla použít k letošní výzdobě chaloupky. V pátek odpoledne jsem začala stříhat a chybělo málo a měla jsem v sobotu do oběda hotovo. Jenže u ranní kávy nás napadlo zkusit rozšroubovat dveře od sprchového koutu, abych je mohla pořádně umýt, protože se ve spárách začala tvořit plíseň a protože jsou zasunovací nedá se do některých míst dostat. Asi výrobce nepředpokládal, že by se plíseň tvořila, případně, že by se našel někdo, kdy by je chtěl umývat:-). Nějakou chvíli to dalo manželovi zabrat, ale nakonec dveře povolily a já se mohla pustit do mytí. Mezi jednotlivými úkony jsem si odskakovala ke stroji a při té příležitosti střihla do další látky a ještě do další. Nebýt toho, že se začalo stmívat, tak jsme vůbec neměli ponětí o tom, kolik je hodin. Dveře se podařilo vyleštit, ale ne složit. Naštěstí rčení - ráno moudřejší večera zafungovalo a v neděli manžel dveře pokládal a máme opět funkční sprchový kout. Byl tak nadšený, že se mu daří, že během chvilky předělal dvě poličky, které jsem se po dlouhé době rozhodla předělat, protože se mi tam vlastně nehodí:-)))). A mě začalo druhé kolo leštění, přerovnávání a třídění. I když mi to zabralo celý den, večer jsem zajásala nad dokončenou prací korunovanou ušitými doplňky, hned do dvou místností. S tím jsem vůbec nepočítala, že bych mohla zvládnout šití. V rychlosti jsem udělala pidi výzdobu a zbytek dokončím snad v týdnu. Mám radost, že se vše povedlo a v hlavě už mi zrají další tvořivé plány. Tak snad brzy přijde na řadu realizace. Rija

Opět na kolách

 Máme za sebou skoro polovinu září a vzhledem k tomu, že počasí se překonává, nemám čas lenošit. Navíc jsem poslední dva víkendy nebyla doma, tak na mě ze všech koutů křičí nějaký rest. Přes týden je má po pracovní aktivita téměř nulová. Využívám počasí k procházkám a než se otočím je tma a jdu spát. Plány na tento víkend byly velké a opět se mi nepodařilo je splnit. Opět za to může počasí. Proč? Protože bylo překrásně. V sobotu ráno jsme se s manželem rozhodli, že vyrazíme na kolech. Cíl byl pro mě tentokrát trošku delší, než minulý týden a navíc jsem ještě nikdy na kole tu trasu nejela. Na druhou stranu, proč se nepřekonat, když jsme vyrazili na místo, které je pro mě magické a z neznámého důvodu mě přitahuje. Vyrazili jsme do Jaroslavic. Nevím čím to je, že mě ten chátrající zámek tak přitahuje. Okolí zámku rok od roku chátrá a pomaličku se začíná měnit v ruiny. I tak je pro mě to místo kouzelné a mám ho ráda. Na jaře jsme kolem projížděli autem a teď jsme vyrazili na kole. Až do Hevlína byla cesta pro mě známá, na kolech jsme tam byli už mockrát. Hned po pár metrech jsem objevila místo, o kterém jsem neměla vůbec tušení, že tam vůbec je. Krásné zarostlé rybníčky, ukryté za stromy a schované v rákosí. Bližší prohlídku jsem si nechala až na zpáteční cestu. Byl důvod zastavit a odpočinout si. Další část cesty byla celkem nezáživná, protože vedla přes pole a jen v dálce byly vidět obrysy stromů ukrývající koryto řeky Dyje. Byl to úchvatný pohled. Plynoucí voda, ukrytá mezi stromy. U nás je kolem řeky jen tráva, výjimečně nějaký strom. Když jsem byla dítě, tak proběhly úpravy koryta a řeka ztratila své kouzlo. Tady teče řeka v místech, kde bylo hraniční pásmo a díky tomu krásně zarostla a okolí vypadá hodně tajemně, romanticky. Zbytek cesty jsme dojeli po silnici a já si mohla vychutnat pohled a zámek. V příjemné penzionu jsme si dali lehký oběd a kávu a vyrazili na zpáteční cestu. Tentokrát jsme se vydali k jaroslavickým rybníkům a vyhnuli jsme se silnici. Vyjeli jsme před vesničkou Hrádek a rozhodli se změnit trasu. Byla sobota odpoledne a provoz nebyl nijak velký, tak jsme jeli přes Hrádek do Dyjákovic, kde jsme se napojili na původní cyklostezku. Zastavili jsme se v Hevlíně na pití a v pohodě dorazili domů. Celá trasa byla něco málo přes 59 km. Kupodivu jsem se necítila ani moc unaveně a nebolely mě ani nohy. To přišlo až dnes, ale proto, že jsem se celý den nezastavila. Víkend utekl jako voda a zítra opět pondělí. Rija