Když se tvoří kouzlo

Krásný večer. Také vám ty dny tak letí? Mě šíleně. Pořád jsem si říkala, kolik mám času do adventu a kolik toho ještě zvládnu a ejhle, je za dveřmi a zas zůstalo jen snů. Jak je brzy tma, tak i moje tělo se snaží hibernovat. Moc tomu nepomáhá ani jízda autem z práce. Jakmile auto poskočí na prvním hrbolu začínají se mi klížit oči. V úterý mě z dřímoty probral Měsíc, který se šplhal na obloze výš a výš. Dlouho byl schovaný, ale když jsem vystoupila z auta a šla k obchodu, tak se přede mnou objevil v celé své kráse. A hned bylo na světě kouzlo. Vykukoval za kapličkou na Svatém kopečku v Mikulově. Další krásný pohled se mi naskytl včera ráno. Jen fotit za tmy s veřejným osvětlením, není moc dobré. Nakonec pár zvláštních záběrů vzniklo. I zimní večery a rána za tmy,  mají své kouzlo. Pohodové nadcházející adventní dny. Rija

Patchworková výstava

Přijde mi to jako nedávno, kdy jsem tu psala, že se rok s rokem sešel a je tady opět výstava. Koná se pravidelně v předvánočním čase a zrovna dnes cestou z výstavy mě napadlo, po kolikáté jsem ji již navštívila. S údivem jsem zjistila, že je to už po jedenácté. Neskutečné. Přestože vím, že místní ženy mají šikovné ruce a dokáží vytvořit úžasná díla, tak každý rok objevím něco, co předčí všechna moje očekávání. Dnes mě rozesmála slova jedné známé, že patchwork přece vůbec není těžký. Vždyť je to jen šití rovně:-). To mě opravdu pobavila. Už jsem se o něco podobného párkrát pokoušela, tak vím, že je to opravdu precizní práce, než se člověk dobere výsledku. Nejhorší je, když si říkáte, jak vám to jde a jak se ty rohy potkávají a pak sešijete poslední kousek a on se nepotká. To máte chuť se vším praštit (možná i něco víc:-)   ). Na dnešní výstavě mě zaujaly kabelky.  Co mě dostalo, byly krabičky. Prostě opět úžasná podívaná. Holky jsou prostě šikulky. A neuhodli byste, kdo mi dělal společnost. Manžel. Vůbec nic nenamítal. Nechal mě si dílka prohlédnout a pokochat se nádherou. Tak a teď už může přijít advent:-). Rija

U nás venku

Listopad ukrajuje poslední dny a před námi je nejkrásnější období v roce. Alespoň pro mě má veliké kouzlo. Ale než se rozloučíme s pravím podzimním měsícem, tak se ještě projdeme k rybníku. Necháme se hřát posledními slunečními paprsky. Listopad jimi pořádně šetřil a momentální počasí, je pravé podzimní. Pořád prší, fouká a momentálně, i u nás na jihu, začalo sněžit. První vločky padaly v neděli. Pořádné, velké, ale bylo poměrně teplo, tak na zemi po nich nezbylo nic víc, než pár kapek vody. V sobotu u rybníka bylo krásně, svítilo sluníčko a bylo takové posvátné ticho. Jen sem tam bylo slyšet strakapouda, jak tluče do stromu. V neděli už to bylo horší. Pořádně se ochladilo a na pár místech zůstaly stopy po nočním dešti, který se postupně změnil v příval malých ledových krupek. Do rána po nich nebylo ani památky, jen v místech, kde se ukryly před denním světlem zůstalo pár ledových kuliček. Stromy bez listí už dovolují pozorovat čiperné opeřence. U rybníka se nám podařilo narazit hned na dvě volavky. Jednu bílou a jednu popelavou. Nikdy jsem nepřemýšlela, o jejich velikosti dokud jsem je neviděla stát vedle sebe. I jeden hladový kos se nenechal při svačince na hlohyni ničím rušit. Při procházkách nechávám myšlenky plynout a jen tak pozorovat krajinu, kolem sebe. Všimla jsem si, že už se objevuje i vánoční výzdoba. Tak přemýšlím, v jakých barvách letos budu ladit a čím vyzdobím náš domeček. Tak možná příště už nějaké střípky budou k vidění. Pohodový večer. Rija