První adventní neděle

Krásný první adventní večer.. Rok se s rokem sešel, advent je tady a za dveřmi Vánoce. Nedávno jsem uklízela vánoční výzdobu a nyní ji opět vytahuji. Víkend utekl jak voda. Sobota letěla doslova raketovou rychlostí. V pátek večer jsem si ještě libovala, že mám celou sobotu a plánovala kolik toho stihnu. Nestihla jsem ani desetinu, toho, co jsem si přála. I když sobotní den začal tak slibně. Dopoledne jsme se šly s Nelinkou vyvětrat a za rybníkem jsem našla spoustu větví z tisu a túje. Materiál na tvoření. Něco už bylo doma, ale neustále mám málo, tak jsem byla za větve ráda. Potom den dostal raketovou rychlost a než jsem se stihla rozkoukat, byla sobota pryč. Nejvíc jsem si vyhrála s vánoční vesničkou. Loňský základ jsem zlikvidovala a postavila celou novou. Manžel mi pomohl vyřezat schody, protože je zručnější než já. Ještě jsou na cestě další doplňky, tak snad do Vánoc dorazí a vesničku ještě vylepším. Někdo staví železnici, jiný vánoční vesničku:-). Největší problém byl adventní věnec. Nápad byl, ale domečkové svíčky mi jej celý rozbily, tak mám nakonec svícny dva. Jeden v obýváku a druhý v kuchyni. I když zatím jsem domečky nezapálila. Nějak mi to nejde:-). Vytáhla jsem i sbírku houpacích koníků. Moc jsem toužila mít houpacího koníka a oni se trošku rozmnožili. Dostala jsem i malého Mikuláše. Stejně jako jsem toužila mít koníka, tak jsem toužila mít svítící vrbu. Každý rok jsem o tom mluvila, až jsem se dočkala. Krásně osvětluje z venku obývák s vesničkou. Nakonec jsem zvládla trošku vyzdobit i před domem. Jen jsem nestihla za světla vyfotit. Nějaký materiál tak ještě něco můžu udělat na dvorek, aby nebyl tak moc smutný. Rija

Nádherné překvapení

Další pracovní týden pomaličku končí a přede mnou vytoužený víkend. Kolem sebe pozoruji, jak každým dnem přibývá nová a nová výzdoba. Myslela jsem si, že letos budu připravená a opět pokulhávám. Nosila jsem v hlavě nápad, jak se letos popasovat s adventním svícnem i výzdobou a pomaličku jsem se připravovala, na realizaci a najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, se moje kompozice rozplynula v prach. Může za to moje dobrá kamarádka, samozřejmě v dobrém. Včera mi přišel balíček a jako vždy byl plný nádherných drobností. Jenže mě ty drobnosti zamotaly pořádně hlavu.  Především nádherné adventní svíčky v podobě domečků, těch není nikdy dost. Kromě domečků jsem v balíčku našla úžasné muchomůrky, výšivky, ručně šité ozdobičky a krásné tácky pod skleničky. Byla jsem z toho všeho tak dojatá, že se mi z hlavy vykouřily všechny nápady. Takže vymýšlím hezky od začátku novou výzdobu, protože by byla veliká škoda tu nádheru schovat někam do šuplíku. Pomaličku vytahuji krabice s ozdobami a snažím se vybavit si všechny poklady, které krabice ukrývají. Miluji tohle období a čím jsem starší, tím více se snažím využívat adventní dny, ke klidu, relaxaci a snění. Přestože v práci nevím, co dřív, tak po práci se snažím vypnout, uvařit si čaj, nebo punč, či jinou dobrotu, zapálit svíčku. Letos chci mnohem víc, než kterýkoliv jiný rok, užívat poklidu. V téhle bláznivé době, je pohody za potřebí. Navíc jsem dospěla do stádia, kdy už nepeču vánoční cukroví, protože u nás moc nejí. Manžel ho nemusel nikdy, synové přešli na jiné dobroty a já ho nepotřebuji. Raději si dám kousek dobré čokolády. Jdu si uvařit svůj oblíbený čaj a pustím se s chutí do tvoření, aby to u nás brzy vypadalo pohodově adventně a v neděli měla na čem zapálit první svíčku. Krásný páteční večer. Rija

Už se to blíží

Každý rok, když uklízím vánoční ozdoby si říkám, že příště už si nic nového nepořídím, protože už mám všechno a nic nového nepotřebuji. Dekorace už pár let používám stejné, jen sem tam obměním místo, kde se nachází, případně změním stužku. I když si něco málo nového vytvořím, zřídka kdy se to dočká konce svátků u nás. Většinou skončí někde jinde. Ani letos tomu nebylo jinak. Ještě než se obchody uzavřely, tak jsem odolávala. Pořád jsem si říkala, že to nepotřebuji. Dnes jsem neodolala. Původně jsem šla pro něco úplně jiného, ale když jsem spatřila ty bílé šišky a srdíčka, bylo mi jasné, že se při letošní výzdobě, bez nich neobejdu. Už je vidím na adventním, případně vánočním svícnu, doplněné o nějakou červenou drobnost. Vánoce bez červené, nejsou u mě vánoce. Zelenou dodá jmelí a pár větviček jedle. Myslela jsem si, že jsem tím skončila. Jenže v Lidlu jsem uviděla krásné vánoční hvězdy. Nic velikého, tak akorát na náš stůl (doufám, že do neděle si vzpomenu, kam jsem uklidila ten vánoční květináč). No a završila to moje maminka, která mi darovala tu obrovskou kouli. Sama bych si ji nejspíš nepořídila, ale domečky jsou u nás v kurzu, červené je tam dostatek a vhodné místo se najde vždycky. Takže nezbývá, než do neděle najít to správné místo a promyslet, co vše z těch krabic vytáhnu. Jako vždy toho nebude moc, protože si řeknu, že letos by to chtělo ubrat. Jen se obávám, že do Štědrého dne u minimalismu nezůstane:-). Pohodový večer. Rija

Dny nabité událostmi

 Je až neskutečné, jak ten čas letí. V létě jsem si říkala, až se venku ochladí začnu mít víc času na odpočinek a relaxaci. Nevím čím to je, ale neustále jsem v jednom kole. Myslela jsem si, že než začne advent, vyrobím si nové dekorace a trošku to u nás změním a oživím. Nebyly na to myšlenky a ani chuť. Měla jsem  starost o mou čtyřnohou kamarádku, která byla nemocná a skončila na operaci. Naštěstí už je v pořádku a opět plná života. Dnes už jsme byly i na naší obvyklé delší procházce. Tak snad už bude jen dobře. Když se vše doma začalo uklidňovat, dostavila se i nálada na tvoření. Nejdříve jsem dokončila jedno drobné háčkování. Po delší pauze jsem si osvěžila práci s háčkem a snad do adventu stihnu uháčkovat pár vloček do oken. Celý tento víkend jsem se pokoušela o patchwork. Ačkoli s tím mám neustále problémy, tak mě to přitahuje jako magnet. Stále netuším, kde je zakopaný pes,. Přestože všechno poctivě vyměřím, nařežu, chvíli to vypadá, že se mi rohy potkají a buch nesetkají. Jediné, čím se uklidňuji, je vědomí, že na stole je spousta věcí, které ty nedokonalosti ukryjí. Trošku jsem si vylepšila profil, alespoň polštářkem. Zatím to polštářek není, ale časem se k němu dopracuji. Na pár dní stroj odkládám a od zítřka začínám pracovat na výzdobě. Krásný poslední listopadový týden. Rija

Poslední říjen

Přeji krásný listopadový podvečer. Ani se mi nechce věřit, že už je tady listopad. Počasí celý den bylo opět dušičkové, i když na dnešek původně předpovídali vyjasnění. Jak stárnu, tak podzimnímu počasí odolávám čím dál méně - jsem pořád unavená. Občas bych mohla konkurovat Šípkové Růžence, hlavně přes den. Dřív jsem si uměla chvíli zdřímnout i přes den, ale poslední roky odolávám, abych alespoň trochu v noci spala. Měla jsem teď pár dní volna, tak jsem se snažila odpočívat a načerpat ztracené síly, stejně v tom počasí nejde nic jiného dělat.                                                                                                Včera v podvečer jsme se rozhodli trošku provětrat. Bylo příjemně, nefoukal vítr a obloha se sem tam protrhávala. Řekli jsme si, že bychom mohli zkusit štěstí a vyrazit se podívat, jestli neuvidíme vycházet Měsíc. Nejdříve jsme vyjeli jen kousek za obec, kde máme pěkný kopeček a odkud je krásný výhled na Mikulov a Pálavu. Západní strana byla pokrytá překrásnými červánky, ale východ zdobily černé mraky. Přesto pohled na Pálavu naznačoval, že by tam někde Měsíc mohl být. Proto jsme se přesunuli na vyšší kopec v mé rodné obci. Měla jsem trošku obavu, aby si místní vinaři nemysleli, že krademe hrozny z vinic, ale všechny znám, tak jsem si řekla, snad žádný problém nebude. Sice si nás přijeli po nějaké době okouknout, ale jen okouknout. Tentokrát jsme sebou neměli dalekohled, ale jen stativ a zrcadlovku. Já se sice pokusila Mikulov vyfotit i na kompakt, ale třesou se mi ruce, jako stoleté stařeně, takže fotky mám trošku mázlé. Za to Mikulov vyfocený zrcadlovkou se podařil. Překvapilo nás, že je vidět i Svatý kopeček. Měsíční paprsky krásně vykukovaly skrz mraky, ale samotný Měsíc ne a ne prodrat se mezi mraky. Doma jsme zjistili, že i přes mračna se nám podařilo zachytit dvě hvězdy ze souhvězdí Berana. Čekali jsme poměrně dlouho a nakonec jsme pohled na Měsíc vzdali. Jak už to tak v životě bývá, tak zafungoval zákon schválnosti. Jen jsme sjeli z kopce k silnici Měsíc vykoukl v celé své kráse. Za chvíli ho opět přikryly mraky, ale chvíli vidět byl, jenže my už měli výbavu schovanou. Nedá se nic dělat, budeme doufat, že někdy příště se podaří. Při pohledu na fotky, mám pocit, že z nich dýchá nějaké tajemné kouzlo. Asi ten dušičkový čas. Rija