Pálavské vrchy

Při naší pravidelné noční procházce a pohledu na nebe, povídá manžel, že dnes bude krásně a že bychom mohli někam vyrazit. Abychom si den pořádně užili, tak vyrazíme ráno. Doma ještě mrknul na předpověď a prý má být polojasno, tak vyrazíme na Pálavu. Nebyli jsme tam moře let, tak proč ne. Ráno mě vzbudilo lehounké ťukání kapek deště na parapet. Venku prší. Naštvalo mě to hned dvakrát. Za a) jsem nechala venku prádlo, které běžně přes noc nenechávám a za b) z výletu nebude nic. Vůbec se mi nechtělo z postele. Pustila jsem se do praní a než jsem se dvakrát otočila začalo vykukovat sluníčko. Nestihli by jste napočítat do tří a byli jsme oblečení a připravení na cestu. Před půl dvanáctou jsme byli za Klentnicí a vyrazili na vrchol. Šlo se krásně a ani lidí nebylo moc. Jen na návětrné straně foukal ledový vítr. Musela jsem si sundat šál a ovázat si hlavu, aby mi nenafoukalo do uší. Postupně se vyjasňoval obzor a já se mohla kochat výhledem do okolí. Pozorovala jsem z výšky místa, kde jsme v létě jeli na kole. Každý den se kochám pohledem na Pálavu, když jedu do práce. Je to takový můj symbol domova. Vidím Pálavu, jsem doma. Výšlap jsme si opravdu užili, nikam jsme nespěchali a za odměnu jsem byla pozvána na vynikající oběd. Máme to krásnou zem. Rija