Chvíle klidu

Zase končí jeden víkend. Mám pocit, že jsem omylem naskočila do rozjetého vlaku, který se nedá zastavit. Vstávám čím dál dřív, ale než se stihnu rozkoukat je v tahu nejen den, ale rovnou celý týden. O víkendu ani nemluvím. Poslední dobou je mi nejlépe venku. Podařilo se mi párkrát vyjít na procházku a všude kolem mě bylo úžasné ticho a klid. S Nelou nemusím ani mluvit:-))). Venku se oteplilo a kolem rybníku se vesele promenádují nutrie. Nějak se přes zimu rozmnožily. Malé jsou rychlé jak střela. Sem tam se mi podaří je zachytit. Zvlášť, když jsou ve vodě, asi vědí, že za nimi do té ledové vody nepůjdu:-)). Podvečer u rybníka je nejkrásnější. Přestože předpovídali na dnešek oblačno, probudila jsem se do slunečného rána. Ze včerejška zbylo dost jídla, tak jsem se nemusela zdržovat vařením a využila krásného dopoledne a vyrazily jsme s Nelou do polí. Obloha byla nádherně modrá. Překvapilo mě, odpočívající stádo srnek. Rozvalovaly se v zoraném poli. Možná byla oranice vyhřátá, nevím, ale měla jsem dobrý vítr, protože mi poskytl dostatek času pokochat se pohledem na stádo. Když už jsme byly tak daleko, zašla jsem si utrhnout pár větviček kočiček. Běžně kočičky netrhám, nechávám včelkám, ale potřebuji pár vrb do zahrady, tak jsem si vybrala pěkné větvičky a nechala je zakořenit. Snad se experiment podaří a já za pár let budu mít kočičky v zahradě a taky méně vody. Uvidíme. Odpoledne jsme se pro změnu byli projít s manželem. Manžel jel umýt auto, tak jsme kousek popojeli a prošli se kolem hranic. Bylo škoda být doma zavřený. Díky pěknému počasí i v zahradě přibylo o něco víc kvítků. Pořád bojuji se sebou, jestli už začít s prací na zahradě, či ještě chvíli počkat. Co, kdyby přišel nějaký větší mráz. Přeci jen je ještě únor. I když v zahrádkách to už žije. Přeji pohodový týden. Rija