Brno je zlatá loď

Krásný poslední únorový den. Na únor to dnes vůbec nevypadalo. Spíš tak konec března. Čas od času jsem nucena rozhýbat své zkostnatělé mozkové závity, a proto občas jedu na školení. Většinou jezdím do Brna. Když má člověk štěstí a narazí na dobré školení, tak získá nové pohledy, zkušenosti a samozřejmě si oživí problematiku. Musím říct, že to dnešní považuji za velmi úspěšné, co se mé práce týká. No a jak jsem psala, tak díky krásným teplotám jsem si Brno užila. Ráno jsem přijela dřív, protože jsem včera zjistila, že díky opravám, nepřijíždí vlak na Hlavní nádraží, ale na Dolní. Přiznám se, že jsem ten pojem slyšela poprvé a měla jsem strach, že se ztratím. Můj orientační smysl má velké slabiny. Kdyby se mě chtěli mí blízcí zbavit, tak mě stačí vyložit na neznámém místě a mají jistotu, že se domů nevrátím a nemusí mě vůbec vozit do lesa :-). Musím sama sebe pochválit, protože na blondýnu jsem vysoce inteligentní a neztratila jsem se. Ve spoustě věcí můžu říct, že blondýnu nezapřu, ale dnes jsem to zvládla. Když jsem zjistila, že je to dobré, tak jsem ráno, čas před školením, využila k pomalé chůzi městem. Docela mě překvapilo, že jsem potkávala málo lidí. Sice bylo chladno, ale sluníčko nádherně svítilo a obloha byla blankytně modrá. Tak mě ta atmosféra pohltila, že jsem se s klidem procházela ulicemi a nakonec vytáhla foťák. Čas plynul pomalu a já měla čas vychutnat si výbornou kávu v malé kavárně. Mám ráda tureckou kávu, ale docela často ji dělají silnou a málokdy si na ní pochutnám. Dnes ráno jsem si opravdu pochutnala a vzájemně vyměněné úsměvy s personálem, mi zalily den sluncem. Proto se nejspíš školení vydařilo. Po školení jsem nemusela spěchat a netoužila jsem courat po obchodech, tak jsem se procházela městem a místy, které mají pro mě kouzlo starých časů a také kouzlo vzpomínek na chvíle strávené s manželem v dobách, kdy jsme ještě nebyli manželé a ani jsme nepřemýšleli, že se jimi staneme. Jeden obchod jsem přeci navštívila. Antikvariát, kam jsme chodívali s manželem, ještě za svobodna. Je stále na stejném místě. Samozřejmě jsem neodešla s prázdnou, to se mi ještě nikdy nestalo. Unesena euforií z výsledků školení, z počasí nebo jen tak, jsem měla pocit, že město není přecpané lidmi, jako obvykle. Chodila jsem uličkami, prohlížela si fasády domů a kochala se pohledy kolem sebe. Zastavila jsem se podívat na krokodýla na Staré radnici, rovnou jsem si zašla pro razítko do turistického deníku a pro turistické vizitky (překonala jsem sebe samu a nezapomněla si vzít deník sebou). Došla jsem až na Petrov. Prošla jsem se kolem, zašla do kostela a přes Zelný rynk se vracela k nádraží. Stihla jsem jedno kafíčko se synem. Byla jsem ráda, že měl čas a že jsme se alespoň chvíli viděli. Nakonec jsem byla ráda, že je nádraží přestěhované, protože jinak bych nemohla vidět Špilberk a Petrov vedle sebe. Pěkné rozloučení s Brnem. Jen škoda, že se mi v tom teple a se zátěží knih nechtělo vyšplhat až na Špilberk. Měla bych procházku Brnem kompletní. Musím přijet někdy příště. Byl to moc krásný den, i když jsem úplně vyřízená a unavená. Doufám, že budu spát celou noc. Rija

Dům U tří kohoutů. Kohoutů na střeše jsem si všimla až letos.