Výlet do Tater

Po šíleném blázinci se stěhováním, nervy s Nelinkou a celým blázincem kolem, jsme se nakonec rozhodli, že pár dnů odpočinku a změny potřebujeme. No, a protože bylo pořád horko, tak jsme se rozhodli utéct někam do hor. A když do hor, tak do pořádných a jelo se do Nízkých Tater. To že letošní rok je výjimečný a horko bude i v Tatrách na výběru cíle cesty moc nemělo vliv. Když došel manžel s návrhem, vyrazit do Tater. Byla jsem trošku v šoku, přeci jen nejsem žádný turista. Jenže nikdy jsem tam nebyla a tak jsem se těšila, že poznám nová místa. Cesta asi čtyři hodiny a manžel mě pomaličku začal připravovat na výšlap na nejvyšší hory Nízkých Tater - Ďumbier. Uklidňoval mě, že na Chopok vyjedeme lanovkou a pak už to půjde. Ovšem jaké bylo moje překvapení, když přímo u hotelu byla sedačková lanovka. Trpím šíleným strachem z výšek a otevřené prostory můj strach ještě znásobují. Až do druhého dne jsem doufala, že manžela nápad přejde. Nepřešel, lanovkou jsem jela (a to jsem ještě netušila, že mi bude dobrá i na cestu dolů) :-))). Na Chopku jsem byla ráda, za svou teplou bundu a kousek to vypadalo, že počasí bude akorát na chůzi. Jenom chvíli, pak vyšlo sluníčko a zašlo až skoro na konci cesty. Prvních pár kilometrů se šlo krásně a cesta po hřebech byla překrásná, jen výhled do dálky znemožňovat opar, který ležel na vrcholcích. Při stoupání se mi hůř dýchalo a tak nám cesta dost dlouho trvala, pod vrcholem Ďumbieru jsem to chtěla vzdát a vrátit se zpět k lanovce. Nakonec jsem Ďumbier pokořila a vylezla až na vrchol. Cestou zpátky jsem si hodně mákla, protože cesta vede přes kamení a místy je dost krkolomná. Přiznám se vám, že jsem toho měla fakt dost a s jakou radostí jsem uvítala sedačkovou lanovku, vůbec mi už otevřený prostor nevadil, hlavně, že jsem nemusela po svých :-))). Stehna a lýtka jsem cítila ještě týden, ale byla jsem ráda, že jsem vylezla na vrchol. Ten výhled za to stál. Další den jsem nařídila odpočinkový režim, tak jsme se jeli toulat po okolí a posbírat pár keší. Cestou jsme se zastavili na prohlídku jeskyně v Bystré. Bylo to příjemné ochlazení. Kousek od jeskyně povídá manžel, že je tam keška, tak ji vezme. Jo byla tam, ale hádejte, kde byla ukrytá. Ano hádáte správně, na vrcholu prudkého kopce v jeskyni. Legrace je v tom, že kvůli kešce jsem se vyšplhala na vrchol a kešku odlovila. Skoro celou cestu nahoru i dolů jsem se smála, že čím jsem starší, tím jsem blbější a místo toho, abych se flákala někde na pláži, tak se šplhám někam do kopců. Výlet jsme ukončili návštěvou úzkokolejné železnice v Čiernom Balogu. Na zpáteční cestě jsme si udělali takovou menší vyhlídkovou jízdu kolem Ďumbieru, se zastávkou ve skanzenu ve Vlkolínci. Sice chvíli jsem měla obavu, jestli nějaký skanzen vůbec najdeme a jestli nakonec nepůjdu domů pěšky, protože je ukryt dost vysoko v kopci. Nakonec jsme dorazili na místo a já se mohla pokochat krásnou tatranskou architekturou a dávno zašlými časy. Cesta domů byla celkem pohodová, až na menší zácpu na silnici, které jsem využila k fotografování zajímavostí kolem silnice. Především zřícenin na skalách. Určitě se do Tater ještě někdy vrátím. Rija