Jehelníček podruhé

Začínám mít závislost na šicím stroji. Mnoho let jsem tvrdila, že můj šicí stroj má na mě alergii. Uvidí mě ve své blízkosti a přestává šít. V poslední době se naše vzájemná antipatie začíná měnit v sympatie. Myslíte si, že blázním. Ale kdepak, říkám pravdu. Stroj jsem si pořídila, kdysi dávno v historii. Chtěla jsem šít doplňky do bytu, oblečení pro děti a spoustu dalších věcí. Jenže moje zručnost skončila u obšití knoflíkových dírek, jednoho, doslova uklundaného oblečku pro syny a na mnoho let skončil ve skříni. Pokusila jsem se ještě o pár drobností a vrcholem mého šicího umění, byly obloučky nad okno. Pak stroj opět skončil ve skříni. Před třemi lety mi kamarádka nabídla, že se její manžel na stroj mrkne a seřídí ho. Seřídil a velmi dobře. Od té doby z něj občas vypadla nějaká drobnost. Moje láska ke stroji se prohloubila až loni, když jsem objevila pár zajímavých stránek s podrobnými návody a taky kamarádky udělily pár dobře míněných rad. Moje šití sice není žádný zázrak, ale už to není utrpení, když šiji jen rovně. I tak bych vám nepřála vidět mě, když přemýšlím nad něčím novým. Dneska večer mi nedalo a zužitkovala jsem jednu malou výšivku. Vznikl jeden obr jehelníček, ale jak už jsem psala. Jehelníčků není nikdy dost a ty velké se obzvlášť hodí. Konečně si manžel oddychne, že je nemáme v sedačce. Rija